Počet zobrazení stránky

pátek 23. září 2016

Co jste to udělali s mým multikulturalismem?

Pořád teď slyším, že multikulturalismus zklamal, že je to diktát, hrozba a nevím co ještě.

Chtěl jsem vám říct, že celý můj život byly mé nejoblíbenější příběhy multikulturní - Ikárie XB-1, Alenčiny prázdniny, Star Trek, Babylon 5...i ten krteček má za kamarádku myšku, což je biologicky vzato úplně jiný živočišný druh. Prostě celý život se učím že lidé jsou různí a že se mohou doplňovat, dokonce, že je to dobré.

Asi nejvíce mezi nimi trčí postava Spocka, který jako mimozemšťan na pozemské kosmické lodi už jen svým původem a vzhledem jakoby říkal: "Nepřipadáte si trapně, když se vy lidi hádáte kvůli svým odlišnostem?"
Ty příběhy se snaží řešit jeden z nejvážnějších problémů lidstva: Jak snášet vzájemné odlišnosti? Jak vůbec přežít spolu?

Stále ještě se učím chápat, jak moc jsou skuteční lidé opravdu různí, že jsou si navzájem nebezpeční a přece si přejí se navzájem setkávat. Kolik kliček a triků dokáží vymyslet, jen aby se navzájem nepozabíjeli! Pořád mě to udivuje a o to víc cítím obdiv k těm, kteří taková pravidla dokáží formulovat a prosadit.

Jednu věc si ze všech těch příběhů pamatuji velmi dobře. Nikdy nedošlo k dohodě, pokud všichni jen trvali na svých požadavcích a historických křivdách. Zrovna tak nikdy nedošlo k dohodě, pokud jedna strana byla ochotna k ústupkům a druhá ne.

Není to ale jen ve smyšlených příbězích. Celé mé dětství jsem žil ve stínu  studené války, která stále hrozila přerůst ve velmi horkou. Ten konflikt byl naprosto neřešitelný, dokud se obě strany stavěly jen za to, čemu věří. Přesto byly momenty, kdy byla hrozba zažehnána nesmírně rychle (v době Karibské krize), když byly obě strany přinuceny použít rozum.

Naše emoce a soukromé víry nám mohou být dobrou motivací, ale fatálně selhávají, když dojde na hledání řešení. Nejen strach, vztek, nenávist, ale dokonce i soucit jsou v takových chvílích nepřáteli rozumu.

Je to stejný důvod, proč se kapitáni malých lodí nemají přibližovat k potápějícím se zaoceánským parníkům - mohou více lidí ohrozit, než kolika mohou pomoci (včetně vlastní posádky).
Následující video si prosím pusťte od 7 minuty (John Hunter má poměrně dlouhý úvod). 




Už kdysi jsem sem tohle video dával, teď bych ale rád upozornil na dva příklady, které John Hunter uvádí.
První případ představuje vlastně "trolley problem", dokonce podaný o mnoho lépe než v původním zadání. Holčička jedná čistě utilitaristicky.

I v druhém případě je vlastně řešení utilitaristické, přestože jej Hunter interpretuje jako "spontánní akt soucitu". Ve skutečnosti v něm soucitu moc není. Úkolem bylo nastolit světový mír a v daném případě vyřešit chudobu. Je to ale (tak jak je uvedeno) možné jen proto, že hra dále nepokračuje. V reálném světě by podobné řešení nefungovalo.

V obou případech řeší děti velmi dobře zadanou situaci. Vnímají ji jako určitý úkol pro rozumové řešení - jako logickou hru.  Tedy způsobem, kterým zpravidla hry chápeme.

V současnosti ale žijeme ve světě, kde je chráněno iracionální chování a rozhodování a to dokonce (či spíše především) i v politice.

Náboženství (ale i vědomí národa a další tribalistické motivační systémy) se vyvinuly ve vzájemné konkurenci, proto jsou přirozeně vzájemně nepřátelské a plné předsudků. Zatímco národní aspekt je už poněkud potlačován, stále ještě takto společnost nevnímá hrozbu náboženství.

Pokud totiž chcete budovat světový mír na náboženství, existuje pro to jen jediný způsob - totální dominance. Tento způsob vždy vede nejprve k válkám, které se mohou táhnout přes celá staletí a jejich výsledek není nikdy trvalý.

Téměř všechny větve křesťanství a všechny větve islámu si činí nárok na světovou dominanci. Ve chvíli, kdy náboženství zasahuje do politiky států, tu máme v podstatě další studenou válku.

Postmoderní fantazie o tom, že jsou si kultury (národy, náboženství, světonázory) rovny, přestože některé jsou spravovány více rozumem a jiné vizemi pod vlivem drog, nebo náboženskými texty, prostě nejsou pravda, pokud zároveň nedáme rovnítko mezi wellbeing a  utrpení, prosperitu a vyhynutí.

Tento typ multikulturalismu opravdu nefunguje.

Ve skutečnosti existuje jen jediná skutečná kultura - kultura rozumu (a nemusí být jejím hlavním nositelem nutně naše - atlantická civilizace). Vše ostatní, čím se současné kultury od sebe odlišují, jsou místní zvyky a pověry. Nemáme, a ani nikdo jiný nemá právo podřizovat lidský rozum, práva a individualitu místnímu folklóru.

Naopak v zájmu přežití a soužití bychom měli problémy řešit rozumem, což znamená podřídit mu zcela všechny ostatní názory.

Různé kultury a různá náboženství spolu žít nedokážou, ale lidi... lidi ano.

pondělí 5. září 2016

Zóny nenávisti

Boj proti nenávisti je novým druhem kýče a vlastností kýče je to že nadnormativně stimuluje lidské pudy, ale přesto nedokáže dostát té kvalitě, za kterou se vydává.
Podle toho také ten boj s nenávistí vypadá.

Pokud měl projekt Hate Free Culture opravdu za cíl boj proti nenávisti, tak zklamal na celé čáře.

Jak se tohle stalo? Vždyť na stranu Hate Free se nestaví pouze nenávistní idioti a ani lidé, kteří pro ně píší články nebyli pouze muslimští, či jiní radikálové. Proč tedy jde z tohoto projektu tolik nenávisti, navíc, když bylo jeho posláním (pokud tomu máme věřit) proti nenávisti bojovat?

Nebyla to žádná z chyb, které se jeho organizátoři a přívrženci později dopustili. Bylo to nastavením. Vlastně je to neskutečně nebezpečný sociální experiment, velmi podobný tomu ze Stanfordu.

Skupina Hate Free dostala jen tak pověření aby bdila nad morálkou, přičemž viníci se podle této logiky mohli provinit pouhým pocitem.  Ano nejsme nikdy úplně schopni ovládat své emoce, pouze jejich vnější projevy. Především ale pocity nejsou zločin!

Tahle hra šla ale ještě mnohem dál a zatím ji nikdo nechce zastavit. HF skupina (respektive kdokoli z ní) může ostrakizovat kohokoli tím, že jakýkoli nesouhlas má právo označit za projev nenávisti. Se státní oporou za zády je to pořádně odporná věc. Stalo se tedy to, co se logicky stát muselo.

V první řadě označili bojovníci s nenávistí všechny, kteří měli nějaké námitky k nepříjemným společenským tématům za nácky a rasisty.* Tedy všechny, s nimiž měli jakýkoli spor. Pokud to nešlo, začali alespoň dlouze rozebírat jejich "nenávist" k jiným společenským hodnotám. Dosáhli toho, že se kritici v jejich blízkosti začali cítit opravdu nepříjemně. Zároveň tak zablokovali jakoukoli naději na diskusi.

Pak oblepili pár podniků samolepkami aby oni vydělení věděli, že se mají cítit nepříjemně i tam. Dalším krokem bude pravděpodobně vytvoření městských zón, kam lidé, postižení xenofobií, islamofobií, nebo prostě jen odůvodněnými pochybnostmi, nebudou mít přístup.

Tedy, oni tam samozřejmě mít přístup budou, ale prostředí jim tam bude natolik nepřátelské, že tam raději nevkročí, jako už nechodí do takto označených kaváren.

Nápis Hate Free Zone ve skutečnosti neznamená zónu bez nenávisti, ale zónu nenávisti k lidem s odlišnými názory.

Něco takového tu samozřejmě vždy bylo. Různé názorové skupiny se scházejí ve "svých" klubech, hospodách a kavárnách. Pokud ale začne takový přístup razit stát (a toto je státní akce), smrdí to diktaturou na kilometry.

Nepotřebujeme žádné radikální muslimy, když si NO-GO zóny nakreslíme sami.


Aby bylo jasno, nejde o to že by to někdo z nich chtěl, jde o to, že tohle mohli. Pokud něco víte o lidské psychologii a konfirmačním zkreslení, pravděpodobně vám dochází, jak nebezpečná hra to opravdu je.

Také znáte lidi, kteří hořekují nad tím, jak naše společnost "zhnědla"? Víte proč? Protože ji tak vidí. Lidé měli vždy nenávistné kecy, především na revizory a bachaře. Nemůžete čekat, že se k nové kastě morálních revizorů budou chovat jinak.  Kdy začnou ti osvícení a bez nenávisti ty ocejchované pronásledovat protože jsou to přece "náckové" a ne lidé? Nebo už začali?

Ostatně nehrají to poprvé. V historii máme spoustu mravokárných skupin, ať už zřizovaných státem nebo dobrovolnických, které se zaměřovaly na morální maxima. Obecně lze o nich říci, že důsledky jejich snah byly vesměs negativní.

Je to také jeden z důvodů, proč máme mezi lidskými právy svobodu svědomí.

Ostrakizovat lidi za jejich emoce, byť by to byly emoce tak silné a negativní jako je nenávist, by mělo být nepřípustné všude, kde platí lidská práva.

Zastavme to! Čím dříve, tím lépe!
Zastavme to, a začněme spolu zase mluvit.



*Přičemž smísení islámu s tématy rasismu a šikanování leseb, gayů, bisexuálů a trangender osob je hodně ošklivá kombinace. Stačí aby se vám nelíbilo něco, cokoli z té odporné muslimské věrouky (třeba to že nabádá k vraždám odpadlíků od islámu)  a najednou nikdo neví, jestli náhodou nemáte něco také proti jinak sexuálně orientovaným lidem nebo třeba Vietnamcům. Můžete být i v médiích obviněni z věcí, které jste nikdy takto nemysleli. Absurdní - obhajujete i své nevyřčené myšlenky. (Je to trochu podobné tomu, když křesťanští radikálové obviňují své oponenty z pedofilie.)

pondělí 25. července 2016

Odkud se vzala lidská práva?

Ještě nedávno jsem měl v tom, kde se vzala lidská práva poměrně jasno - je to výsledek osvícenství. Považoval jsem za lidskou slabost že je Deklarace práv člověka a občana vydaná  26. srpna 1789 uvedena slovy:

"V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:"

V Deklaraci Spojených států Amerických byste dokonce našli větu:

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.
 
Jako kdyby se všichni ti velcí muži nedokázali přiznat k autorství něčeho tak významného. Jako kdyby se báli, že jejich autorita k zaštítění tak závažných dokumentů nebude stačit.
Měl jsem jim trochu za zlé že na tato místa nenapsali něco jako "ve jménu rozumu a lidskosti", jenže pak mě zaskočilo zjištění, že ani mnoho moderních filosofů vlastně neví, kde se lidská práva vzala. Lidé nábožní občas zcela bezelstně připisují jejich autorství Bohu (nebo bohům, podle konfese). Nevěřící zase připisují jejich autorství (jako dříve já) zcela konkrétním postavám.

Je jisté, že obě představy jsou mylné. Žádné náboženství neobsahuje nic tak sofistikovaného jako jsou lidská práva a žádný člověk si nemůže připsat autorství základní idey lidských práv. Jednotlivé dokumenty sice rozhodně autory mají, ale zároveň můžeme ke každé takové listině najít starší inspiraci.

Pokud byste šli proti proudu času, viděli byste, že tyto listiny mívaly původně formu proklamací. V nejstarších dohledatelných dějinách se takto panovník zavazoval chránit životy a majetek svých poddaných a zachovávat k nim rovný přístup v právu.

Taková práva se ve starých dobách také vztahovala na poměrně omezenou část populace - například na dospělé, nezávislé, finančně zajištěné muže. Pro cizince, otroky, ženy a děti zpravidla neplatila.

Moderní lidská práva přiznávají práva všem, kterým je přiznáno lidství - odtud lidská práva. I tady jsou ale určité názorové neshody. Podle jednoho výkladu lze lidská práva přiznat pouze těm lidem, kteří lidská práva sami považují za závazná, a pro něž je právo mít lidská práva zároveň závazkem respektovat lidská práva ostatních.

Druhý výklad přiznává lidská práva všem lidem bez ohledu na to jestli lidská práva ostatních respektují či nikoli.Tento výklad kupodivu není až tak nelogický, jak by se mohlo zdát, dokonce jde o určitý základní princip v lidských právech -  dokud konkrétní člověk práva ostatních lidí neporuší, chováme se k němu jako kdyby princip lidských práv respektoval.

Je to jedna z hlavních výhod lidských práv, která přispívá k jejich šíření. Zároveň jde ale (zvláště v krajních případech) o slabinu, umožňující infiltraci společnosti některými nebezpečnými kulty (protože kde není žalobce, není soudce). V tomto směru vidím nutnost vývoje našeho chápání lidských práv.

Vyspělost civilizace bychom mohli posuzovat také podle toho, jak velkou část svého obyvatelstva do vlastního pojetí práv zahrnovala. I když jsou mé znalosti v této oblasti velmi hrubé a nedostatečné, troufám si tvrdit, že čím vyšší byla celková produktivita práce, tím širší byl okruh lidí zahrnovaných mezi skupinu obdařenou právy. Tento poměr nemusí platit vždy, ale přinejmenším ve většině případů dosud platí.

Mytologická představa bohatého otrokářského "Mordoru", jako protikladu k nízce produktivní "Roklince" vlastně nefunguje.  


Tím narážím na další podstatnou otázku:

Má naše civilizace takový "výkon", že si může dovolit současnou úroveň a typ konceptu lidských práv, nebo je "výkon" naší civilizace důsledek aplikace lidských práv?


Je nesmírně důležité zjistit, které z těchto dvou pojetí je správné. Pokud jsou lidská práva luxus, který si může dopřát jen zem v době míru a prosperity, bylo by logické je ve vypjaté době omezovat.

Jestliže je tomu ale naopak a koncepce lidských práv je příčinnou prosperity, bylo by naprosto nesmyslné se jich zbavovat ve chvíli, kdy je potřebujeme nejvíce.

Já osobně se přikláním k druhé možnosti, ale nějaký výzkum na toto téma bych přesto rád viděl.
Mám k tomu jistý přepoklad: Všechna vylepšení různých práv od doby nejstarších zákoníků, přes práva občanů Říma, Magnu chartu až po současní lidská práva byla přijímána v dobách, které rozhodně nelze považovat za komfortní. Byly to ale doby uzavírání nějakého druhu míru. Tedy doby, které kladly velké naděje do budoucnosti. Jsem proto přesvědčen, že tyto dokumenty měly zároveň v době svého vzniku význam jakési "smlouvy o neútočení" - vždy předcházely rozvoji. Přesto je otázka jaký a jak velký měly na pozdějším rozvoji podíl.

Lidská práva a multikulturalismus

Poslední dobou není vzácný jev, že lidé hájící (přinejmenším řečmi) lidská práva zároveň prohlašují že multikulturalismus selhal. Lidská práva by přitom bez multikulturalismu asi nevznikla a jsou také principem, který umožňuje existenci společnosti složené ze skupin s mnoha rozdílnými hodnotovými žebříčky.

Ve skutečnosti se zdá, že kultura lidských práv je jediný známý způsob, kterým je vyspělá multikulturní společnost možná. Znamená to ale, že všechny kultury či subkultury účastnící se takové mulitkulturní společnosti dokáží přijmout logiku lidských práv jako více závaznou, než morální příkazy vlastního náboženství.

Asi chápete že tady nastává problém. Věřící nikdy nechtějí uznat nadřazenost právní a morální koncepce, která by vycházela z "pouhého" lidského poznání. Proti morálce "zjevené" božstvem se pro ně prostě neopírá o dostatečnou autoritu.

Pokud se pokusíme tento problém řešit tak, jak to udělali autoři Deklarace nezávislosti a řekneme, že lidská práva mají božského autora, vytvoříme nový problém - vlastně tím vyloučíme ze skupiny, na níž se LP vztahují, všechny ateisty. To je ostatně stav současné USA.

"Božské autorství" porušuje rovnost lidí v právech a tím jednu ze základních vlastností, bez nichž nedávají smysl. Toto pojetí lidských práv ( k němuž se hlásí třeba i Jan Sokol) je nebezpečné a v důsledku lidská práva ruší.

Lidská práva sama náboženství neohrožují - neomezují konání svátků, rituálů, vyučování a už vůbec ne projevů, které mohou jednotlivým kultům připadat urážlivé. To vše za předpokladu, že neporušují lidská práva ostatních.

Proč jsou lidská práva "lidská"?

Pokud si představíte společnost složenou z různých kulturních, profesních, náboženských i jiných zájmových skupin, z níž se snažíte udělat jednu funkční společnost, pravděpodobně brzy zjistíte, že nelze dojít ke vzájemné shodě na základě skupinových zájmů.

Skupiny mají tendenci vznášet nároky na "absolutní" pravdu a požadovat výhody podle své početnosti a společenského vlivu, čímž v podstatě vedou společnost ke konfliktům.

Není až tak překvapivé, že byla lidská práva zakotvena nejprve v zemích, které byly rozdělené především nábožensky a rasově. Požadavky na nadřazenost určité konfese nebo rasy představovaly a stále představují hrozbu pro lidská práva.

Právě proto byla lidská práva ustavena na základě práv jednotlivců vůči společnosti i sobě navzájem.
Snaha o ustavení zvláštních skupinových práv je tedy proti duchu lidských práv jako takových.

Utilitarismus versus lidská práva

Klasické utilitaristické školy teorii lidských práv odmítají a dnešní filosofové zpravidla v tomto chápání pokračují. Pokusím se trochu tuto představu nabourat. Když vynecháme zdůvodnění že lidská práva jsou nějak daná a případně nadpřirozená, můžeme se zeptat, jestli existuje nějaký postup, kterým by z utilitaristických principů bylo možné odvodit vznik lidských práv.

Kupodivu to není zase až tak těžké. Jak teorie lidských práv, tak utilitarismus mají totiž v sobě obrovské díry. Utilitarismus automaticky počítá s tím, že společnost lidí existuje, teorie lidských práv  automaticky počítá s tím, že lidská práva nějakým způsobem jsou, oba tyto předpoklady ale mohou být (a pravděpodobně i jsou) mylné.

Je naprostá chyba předpokládat, že společnost lidí existuje trvale. Lidé vytvářejí společnosti, pokud benefity z účasti na společnosti výrazně převyšují jejich investice do společnosti. Z jiného úhlu pohledu bych to mohl popsat tak, že se lidé účastní na společnosti, která jim poskytuje bezpečí jejich osobě (i majetku).

Práva měšťana, občana, člověka jsou tedy vlastně vždy také vymezením toho, za jakých podmínek  se konkrétní jedinec stává členem společnosti. Jde o hodnoty, které má společnost zachovávat a při jejichž porušení jí lze legitimně odporovat. Pak by vlastně byla formulována postupem "půjčka za oplátku."

 Bylo by pak možné snadno vysvětlit i to, proč dělají lidem takové potíže morální dilemata jako je "trolley problem" nebo jeho varianta "transplantace". Nikdy totiž nejde jen o prostý výpočet kolik životů za kolik životů, ale také o to, že rozhodnutím překračujeme dohodu chránící naši vlastní bezpečnost - naši příslušnost ke společnosti a benefity z ní plynoucí.

Mezi teorii lidských práv a  společenský utilitarismus pravděpodobně patří jako kus skládačky ještě teorie společenské smlouvy (a také teorie liberálního zákonodárství). Domnívám se že pokud tyto tři problémy spojíme, začnou se nám lidská práva jevit jako přirozený důsledek všech těchto pohledů, přičemž každý z nich má vymezenou určitou část výkladu.

Jsem přesvědčen, že ačkoli jsme zvyklí dívat se na společenskou smlouvu jako na nepsanou dohodu, jsou práva obecně, a lidská práva zvláště, vlastně výstupem snahy ji nějak upřesnit a konkretizovat.

 V takovém případě by ovšem cosi jako "bytostná" (záměrně nepíši "lidská", protože by v brzké budoucnosti zahrnovala také vytyčení práv a chování k bytostem, které lidská práva nerespektují - lidem jiných kultur, zvířatům, mimozemšťanům...) práva nebyl jen jednotlivý statický dokument, ale emergentní jev, proměňující se a rozvíjející se s vývojem společnosti.

úterý 5. července 2016

Pozor elita!

"Dobrý den, jede tenhle autobus do Bostonu?"
"Nemohu vám odpovědět, dokud nenastoupíte, tohle je linkový autobus a já jako řidič se nemohu vybavovat s lidmi na peróně."
"No jasně, ale já se ptám jenom, jestli jedete do Bostonu, teprve podle toho co mi odpovíte, tak nastoupím."
"Chápu, ale to není moje práce, buď si nastupte, nebo nepřekážejte ostatním cestujícím."
"Dobře," muž vstupuje do vozu, "podívejte už stojím uvnitř, můžete mi odpovědět jestli jedete do Bostonu?"
Řidič zavírá dveře řidičské kabiny a hned na to i všechny dveře autobusu.
"Počkejte! Ještě jste mi neodpověděl!!
Řidič ukazuje na tabulku s nápisem NEBAVTE SE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM.
"Ještě přece nejedeme! Řeknete mi jestli jedete do Bostonu?"
Řidič mlčí, autobus se rozjíždí.
Muž bouchá na sklo za řidičovými zády, ale řidič nereaguje.
"Lidi, jede tenhle autobus do Bostonu?" křičí muž s vyděšeným výrazem na ostatní cestující.
Několik lidí jej ujišťujem že tento autobus skutečně jede do Bostonu, ale na druhém konci kdosi vyjekne zděšením: "Cože do Bostonu? To NÉ!"
Drobná postavička se začíná probojovávat ke kabině řidiče.
"Tudy se ale přece nejede do Bostonu..." odtuší stařík u okénka.
Cestující zachvacuje panika, ti kteří jsou nejblíže kabince řidiče na ni buší, další křičí "Zastavte!" a ještě další mačkají tlačítka zvonků.
Řidič klidně bere do ruky mikrofon a odříkává:"Prosíme cestující, aby zaujali svá místa. Ujišťujeme vás, že není třeba zastavovat. Jedeme podle plánu a první zastávka je naplánovaná za 3 a půl hodiny."
"Tři a půl hodiny!" Zařve kdosi a dveře řidičovy kabiny konečně povolí. Množství rukou se chopí řidiče a vytáhne jej z křesla.
Autobus sjíždí za silnice do pole, chvíli vyorává mocnými záběry kol  nedozrálou řepu až se nakonec úplně zastaví. Lidé vybíhají ven, padají na kolena do bláta a vydechují s pocitem neskutečné úlevy.
Bahnité postavy se pak šouravým krokem vzdalují směrem k spíše tušenému obrysu města na obzoru.
Na schůdkách autobusu zůstává sedět jediná postava.
Asi za dvě hodiny kolem projíždí jiný autobus. Jeho řidič z něj vystoupí, zamkne lidi uvnitř a jde se podívat, co se stalo. Vidí zabláceného řidiče. Soucitně mu nabídne cigaretu.
"Cestující?"
Zablácený řidič přikývne.
"Je to zvěř, tohle udělají vždycky, když se dostanou k řízení. Nechal jsem si kabinu vyztužit ocelovými pruty, k mému volantu se hned tak nedostanou." Chlubí se řidič vzdálenějšího autobusu.
Nemůže vidět, že mezitím jeho cestující rozbíjejí podpatky dámských bot okna a prchají na opačnou stranu.

**********************************************************

K této autobusácké bajce mě inspiroval článek Erika Taberyho Čelíme spiknutí elit a odborníků?

Nechám teď stranou, jestli nám jsme ovládáni členy elity nebo úplnými jelity, faktem je, že kvalitní elita zvyšuje životní pohodu i schopnost přežití celé společnosti.

Přesto existuje situace, kdy je vám sebelepší odborník, nebo i celý sbor vybraných odborníků, totálně k ničemu. Je to ta chvíle, kdy zapomenou, pro koho tu vlastně jsou.

Ať už bude Brexit  v budoucnosti znamenat cokoli, v současnosti spustil hlavně vlnu protidemokratické hysterie. Od pana Halíka se pak dozvíme, že "přímá demokracie je zrůdná věc" a "referendum je cesta do pekel":


Víte, kdybychom znali způsob, kterým bychom přijímali jen správná rozhodnutí, pravděpodobně už by byl rozšířený ve všech zemích světa. Demokracie přímá i nepřímá takovým systémem není, a už vůbec jím není  diktatura elit.

Athénští, římští, islandští i švýcarští občané dělali samozřejmě v minulosti i mnohá špatná rozhodnutí, stejně jako je dělali politici v zastupitelských demokraciích.

To v čem je demokracie lepší, tedy není větší neomylnost, ale to, že přiznává původ moci. Moc nad lidmi pochází od těchto lidí. Katastrofou (a to bez ohledu na to, jestli se elita rozhoduje správně nebo nesprávně) je přerušení komunikace mezi lidem a vykonavateli moci.


Jakmile dojdou elity až do stavu, kdy nemají potřebu se s plebsem bavit o tom, kam směřují vedení politiky a tím i životy každého z obyvatel, stává se ze země kolos na hliněných nohou.

To je to, co se stalo Evropské unii. Když obránci EU vykříkují, že příznivci Brexitu o EU nic nevědí, pravděpodobně si vůbec neuvědomují, že právě pronášejí tu největší obžalobu Evropské unie, jakou si vůbec lze představit.

Halíkovi řidiči taxíků a uklízečky jsou právě těmi lidmi, s nimiž politici zapomněli mluvit, připadali jim asi příliš bezvýznamní.

sobota 14. května 2016

"Oběti obětí" versus "bestie od přírody"

Spory kolem islámu a náboženství vůbec s sebou nesou poměrně zajímavou otázku, kde se v systému bere zlo. Vlastně tu máme dva základní přístupy, které pravděpodobně představují jeden z příkladných případů falešného dilematu.

První z těchto postojů říká:

Lidé jsou dobří a zlí, zlí si z náboženství (svatých textů) vybírají zlé věci, dobří dobré. 

Tuto představu, kterou pracovně nazývám "bestie od přírody" tradičně propagují obhájci náboženství, postmodernističtí intelektuálové, projekt HateFree, rasisté a nacisté. Kromě nich ovšem takto uvažuje poměrně velký počet lidí, které by vás ani nenapadlo takto označit. Hodně podezřele nesourodá skupina.

Co pro tento postoj svědčí? Pokud znáte osobně nějakého věřícího, který je zároveň sympatický, pravděpodobně jste si stihli všimnout, že ne všemu ve svém náboženství přikládá stejnou váhu, dokonce některé části věrouky úplně vytěsňuje ze své paměti.

Dohledat náboženská zdůvodnění genocid a válek stejně přímo je poněkud těžší, ale díky tomu, že mnozí diktátoři propadají iluzi o svém literárním talentu, to není zase až tak těžké.

Zdálo by se tedy, že na ní něco může být.

Druhý z těchto postojů říká:

Lidé jsou v podstatě normální, bestie z nich dělá indoktrinace ideologií/náboženstvím. 

Tuto představu pracovně nazývám "oběti obětí". Těmito slovy totiž označil jeden z bývalých scientologů své několikaleté působení v této sektě.

Pro tento druhý postoj svědčí výpovědi členů sekt a náboženství, kteří je opustili i popisy náhlých změn chování u sebevražedných atentátníků těsně před zločinem. Nezřídka v popisu chování sebevražedných útočníků najdete slova jako "milý, nekonfliktní, populární..."

Tito lidé se část svého života chovali jako skuteční náboženští idioti (v některých případech to bohužel bylo také to poslední).

Ti, kteří svou náboženskou poblouzněnost překonali, někdy dokáží tento stav i velmi zajímavě popsat. Najdeme mezi nimi i lidi prokazatelně inteligentní, jako je třeba Matt Dillahunty nebo Ahmed Harqan

Proč si tito lidé nevybrali ze své víry to dobré? Proč se chovali buď jako idioti, nebo jako bojovníci proti systémové hlouposti?

Nechám tu otázku zatím otevřenou. 

Zkusme se zamyslet, co by to znamenalo při řešení kulturních konfliktů, pokud má pravdu jedna nebo druhá strana. 

Zastánci pozice "bestie od přírody" říkají, že část populace je prostě složená z nenávistných, závistivých a všeho schopných individuí. Tito lidé se budou chovat příšerně za jakéhokoli zřízení a pod jakoukoli ideologií. Mimochodem někteří diskutující na stránkách HateFree zacházejí až k tomu, že takto vykládají i nacismus. Jeden z administrátorů dokonce napsal:


Z právního hlediska je toto tvrzení správné. Pokud bychom jej ale brali do důsledku, znamenalo by to totální nenapravitelnost každého, kdo bojoval v 2. světové válce za Německo a v podstatě by to odůvodňovalo další genocidu Němců jako "špatných lidí". Ostatně naprosto stejný pohled měli nacisté na Židy. Takto lze v podstatě jakéhokoli člověka označit jako nepřítele (tedy jako Žida, islamofoba, nácka...) bez ohledu na jeho skutečné postoje a chování a odůvodnit tím jakkoli nelidské chování vůči němu.

To je  jeden z důvodů, proč naprosto stejný postoj o "bestiích od přírody" sdílejí také rasisté. V jejich podání nejde o islám samotný ale přímo o spiknutí "podřadných ras" proti bílé rase. Zlo je v jejich podstatě, možná přímo v genetickém kódu, proto (někteří) uctívají islám, protože je odrazem jejich skutečné povahy.

Na vyvrácení této představy by měl stačit jediný člověk se stejným genetickým základem, který by se podle této šablony nechoval, ale vlastně to není nezbytné. Prostě už víme, že názory nejsou součástí DNA.

Co nám o tomto všem řekne třeba poznatek, že v roce 2013 podle výzkumu PEW bylo 86% Egyptských muslimů pro trest smrti za odpadnutí od islámu? Tento názor je samozřejmě provázen dalšími podobně nepěknými a téměř stejně zastoupenými názory na ženy a nevěřící. Máme si snad myslet, že je Egypt opravdu líhní zmutovaných lidských monster, která se rodí už zlá, nebo tam řádí jakýsi myšlenkový supervirus, který z lidí dělá stoupence bez vůle slepě následující své náboženské učitele?

Asi ani jedno. Víte, je tu ještě třetí možnost. Lidé nejsou od přírody dobří nebo zlí, jsou obojí. Všichni. Rozlišování na dobré a zlé, je totiž až poměrně sofistikovaná dovednost, kterou zdaleka ne vždy používáme.  Většinu názorů na to co je dobré a špatné jsme si neudělali sami, ale převzali jsme je a náboženské morálky jsou primitivní, násilné, rigidní a zcela samozřejmě se liší.

Lidé navíc nejsou ani názorově a morálně příliš konzistentní. Zachovalo se množství výpovědí o válečných zločincích dopouštějících se neuvěřitelných zvěrstev, kteří dokázali být zároveň milujícími manželi a vzornými rodiči.

V egyptské společnosti, kde je naprostá převaha muslimů, nemusí téměř nikdo přemýšlet o radikálních příkazech týkajících se odpadnutí od islámu. Iluze falešného souhlasu je dokonalá. Ti, kdo mainstreamovým názorům nevěří, zpravidla mlčí, protože jsou ve výrazné menšině a tresty i za pochybnosti mohou být velmi kruté - například vyloučení ze společnosti (v nejlehčím případě).

Egyptští muslimové jsou tedy skutečnými "zajatci jeskyně ozvěn" - neslyší jiný názor než ten, který už mají. Velká část z nich pravděpodobně je schopna přemýšlet o tom, jestli je třeba tento konkrétní postoj dobrý nebo špatný, ale nejsou k tomu ochotni a ani k tomu nemají žádný podnět. A jaksi předem jsou od něčeho takového zároveň zrazováni.

Stejně tak mohu předpokládat, že se z obyvatel Německa nestaly naráz na počátku 2. světové války nenávistná a do základu zlá monstra, ale že podlehli úplně stejnému efektu jako současní Egypťané.

Právě konec druhé světové války nám může ukázat, že tito lidé dokázali v podstatě plně převzít poválečnou evropskou kulturu po své vlastní porážce. Teprve ale až tehdy, když dokázali přijmout, že jejich ideologie byla špatná a že bylo správné, aby padla.

(Jenom politický idiot by se ale snažil smísit dvě skupiny, z nichž jedna nebo obě mají výrazně genocidní tendence proti druhé.)

Zastávám tedy názor, že systémové zlo zcela samozřejmě pochází od lidí a může působit jen proto, že využívá principy, které jsou součástí naší přirozenosti. Je nebezpečné, protože je v systému i v nás a každý z nás je pravděpodobně při vynaložení určitého přesvědčovacího nátlaku zneužitelný. Ideologiím a ideologům ale velmi usnadňuje manipulaci s lidmi neschopnost a neochota nás samotných vytvářet si své vlastní morální názory na různá ideologicko-náboženská tvrzení.

Na jednu stranu je tedy velmi důležité označit jednoznačně nelidské ideologie (islám, nacismus, scientologii, komunismus...) a zavrhnout je jako celek, zároveň ale považuji za stejně důležité pojmenovat, co přesně na každé ideologii bylo to, co vedlo k jejímu zavržení. Čím dokázaly oslovit a najít v obyčejných lidech bestie.

středa 4. května 2016

Kořen nenávisti

Strach je kořenem nenávisti. Je ale nesmyslné tvrdit o někom, kdo cítí nenávist, že se jen bojí.
Bát se můžete z jasných a pochopitelných příčin a i nenávist můžete cítit z jasných a pochopitelných příčin. To ale ani ze strachu ani z nenávisti nedělá nic racionálního.

Nemyslím si, že by se zrovna národ Čechů choval nějak výrazně odlišně od jakéhokoli jiného národa. Proto za ně v tuto chvíli necítím stud, leda že bych cítil stud za lidstvo. Rozumím důvodům, proč se Evropané bojí, proč odmítají a nenávidí - necítí totiž nic menšího, než pád vlastní civilizace.

Jako mnohokrát v historii je ale zaměřují špatným směrem. Ti lidé, tím myslím přicházející muslimy, se většinou zatím skutečně ničím neprovinili. Přesto to jsou poslové zkázy, ano i ti nejnevinnější. Celý život byli připravováni na to, aby byli zneužiti a je téměř jisté, že tady v Evropě zneužiti budou, protože hlavním sponzorem zdejších rychle bujících mešit je Saúdská Arábie, respektive klan Saúdů a Katar, respektive dynastie al-Sání - šiřitelé wahhábismu a sponzoři terorismu.

Zatím všechno naznačuje tomu, že nejčernější vize mají pravdu. Průběh toho, co se děje odpovídá popisu v knize Kolaps od Jareda Diamonda. Všichni vidí nebezpečí, dobře jej znají, ale nereagují na něj, nebo na něj reagují nedostatečně.

Byli jsme varováni a měli bychom to varování brát vážně, protože pochází od lidí, kteří byli dříve na "druhé straně". Varují nás s nasazením vlastního života lidé jako Salman Rushdie, Hamed Abdel-Samad ( autor knihy Islámský fašismus), Kacem El Ghazzali, Ahmad Harqan, Aliaa Magda Elmahdy, Ayaan Hirsi Ali, Imad Iddine Habib ..




Při stávající muslimské migraci do EU se zdá že máme jen dvě možnosti: Vzdát se dědictví osvícenství a humanismu a tak ztratit to, pro co má smysl Evropu hájit, nebo se jich nevzdat a přihlížet zkáze vlastní civilizace.

Dosud přehlížíme to jediné řešení, které dává smysl a které je opravdu řešením - pravdu. Pokud se nemýlím, tak úcta k pravdě bývala také kdysi evropskou hodnotou.

Můžeme učit o islámu pravdu a byl by to ten nejtvrdší zásah, který může taková ideologie dostat. Říci, kdo byl skutečně Mohammed a jaká zvěrstva páchal on i jeho nástupci. Vlastně to ani nemusíme říkat my. Oni to řeknou, když jim dáme prostor. Vyrostli v islámu, znají jej zevnitř a hodně riskovali, když se rozhodli jej opustit. Museli mít hodně pádný důvod.

Lidé nejsou stejní, ale jsou si přece jen v některých věcech podobní natolik, že mohu předpokládat, že pokud by se skupina Evropanů octla na místě lidí z islámských zemí, podlehla by indoktrinaci v podobném poměru. Je to děsivé ale je v tom i naděje. Tak jako se my svým myšlením můžeme podobat jim, tak se oni mohou podobat nám.

Je přirozené nemít důvěru k nepřátelům, mít z nich strach, nebo je i nenávidět. Pokud je ale porazíme v jejich vlastní hlavě, už to nebudou nepřátelé.


Kontext

 
Jedním z dalších kontroverzních výroků, jichž se poslankyně dopustila byl status ,,nikdy nezapomeňte, že všechno, co Hitler v Německu udělal, bylo legální".

Přiznávám, že jsem byl dost překvapen, protože ten výrok samozřejmě znám. Je z dopisu Martina Luthera Kinga Jr. který poslal z věznice v Birminghamu a je to také jeden z nejvíce zneužívaných výroků současnosti.


Jaký byl tehdy kontext?

Nikdy bychom neměli zapomínat, že všechno, co udělal Adolf Hitler v Německu bylo "legální" a vše co udělali maďarští bojovníci za svobodu v Maďarsku bylo "ilegální". Bylo "nelegální" podporovat a utěšovat Židy v Hitlerově Německu. I tak jsem si jist, že kdybych žil v Německu v té době, byl bych pomohl a potěšil své židovské bratry. Jestliže bych dnes žil v komunistické zemi, kde jsou potlačeny některé zásady milé ke křesťanské víře, tak bych se otevřeně hlásil k neuposlechnutí antireligiózních zákonů této země.

Inu, M. L. King Jr. byl kazatel, co od něj jiného čekat. Byl jednou z postav, které na několik desetiletí vylepšily (celkem nezaslouženě, neboť ve stejné době se dělo množství hrůzných církevních kauz) pověst náboženství, jako cesty smíru a dokonce sociálního pokroku. Především bychom ale měli brát vážně to, že tento odstavec v dopise byl věnován násilnému potlačení maďarského povstání roku 1956.

Šlo o příklad situace, kdy jednat v souladu se zákonem je nemorální a jednat morálně je nezákonné.

 V současnosti nejčastěji používají tento citát odpůrci potratů. I když mám k jejich výkladu morálky hodně podstatné výhrady (například tu, že život dospělé ženy považuji za cennější než "život" právě oplozené zygoty) musím uznat, že jde přinejmenším o střet dvou naprosto odlišných etických systémů.

Jenže v tomto případě nešlo ani o to. Citát byl vyrván ze všech souvislostí a použit v opačném významu, než měl.

V případě Naz Shahové jsou přinejmenším dvě slabá místa:
1.) Věděla Naz Shahová  jaký význam měla ta věta v plném kontextu, nebo ji použila skutečně jako obhajobu holokaustu?
2.) Jak stranické orgány dokázaly doložit, že byla citace míněna v rozporu s původním významem?

Je samozřejmě možné, a doufám, že to tak je, že celkový kontext sdíleného obsahu byl dostatečně jednoznačný, ale přece.

Podobný, i když méně dramatický příběh představuje použití citátu "Náboženství je pohádka pro lidi, kteří se bojí tmy." Věřící na něj hbitě odpovídají bonmotem Johna Lennoxe: "Ateismus je pohádka pro lidi, kteří se bojí světla." Jenže ani oni ani John Lennox netuší, na co vlastně odpovídají.

Ten citát je připisován Stevenu Hawkingovi,  jak se můžeme dočíst z přepisu rozhovoru, který poskytl britskému deníku Guardian.:

"Na mozek se dívám jako na počítač, který přestane fungovat, když se porouchá některá z jeho součástek. A pro rozbité počítače neexistuje žádné nebe ani posmrtný život. Je to pohádka pro lidi, kteří se bojí temnoty." 

Věřící, který zná jen tento odstavec, pak samozřejmě může propadnout představě, že víra a znovuzrození je ono "světlo". Nic ale není tak daleko od reality. Temnota neznalosti, která plodí démony je příměr hojně používaný Carlem Saganem, který jím odkazuje na osvícenectví.

Proto symbolem světla v démonském světě neznalosti je věda - doslova jako svíčka rozhánějící temnotu.

V současnosti jsme svědky toho, že lidé bývají trestáni (a nejen svými politickými stranami) za výroky na sociálních sítích. V takových kauzách pak figurují výroky bez celkového kontextu.

Je horší "mlít muslimy do masokostní moučky" než "vázat stranické knížky ČSSD do kůží členů ODS"? Paradoxně oba tyto výroky mají nebezpečnost vzhledem ke svému kontextu velmi malou, přestože zní nesmírně drasticky.

Asi bychom naopak měli být velmi rozrušeni představou, že by za ně byli lidé trestáni například vězením. 

Na druhou stranu výrok "Právo šaría vůči ženám je velmi moudré. Evropa to pochopí" nezní sám o sobě nijak drasticky. Zdá se dokonce, že v něm chybí aspekt výhružky. Pokud jej ale spojíme s kontextem, kterým mohou být například právní zábrany ohlášení znásilnění (v zemích používajících šaríju jako základ zákonodárství), dostane hrozivé rozměry.

Jakmile se dostaneme k trestním postihům za slova, nelze jejich kontext přehlížet. Jenom si zkuste představit možné kontexty výroků jako "Já tě zabiju!" nebo "Nabízím vám ochranu."
Kontext, nikoli intonace, tvoří rozdíl mezi sdělením a hrozbou, mezi prosbou a vydíráním.
Proto by pouze za slova neměli být lidé trestáni, ale za jejich kontext, za ten ano.