Počet zobrazení stránky

pátek 20. ledna 2017

Omlouvání za minulé generace

Západní svět je nemocný syndromem kolektivní viny. Je to choroba zlá, zákeřná a může být i smrtelná. Konkrétně se projevuje pokusem omluvit se za činy předchozích generací a dalšími typy flagelantství.

Abych byl stručný: Ne současní Němci se nemohou omluvit za to, co udělali jejich pradědečkové - nacisté, současní Australané a Jihoafričané nenesou vinu na zvěrstvech páchaných při osidlování Austrálie a Jižní Afriky. Nebyli to oni.

To hlavní ale je, že se nemají komu omluvit. Lidé, kterým se měli omluvit politici Třetí říše i válečníci tehdejšího Werhmachtu jsou dávno mrtví, stejně jako pachatelé vypálení Lidic a Ležáků. Lovce Aboridžinců i zastřelené Aboridžince zakrývá dávno stejná hlína.

Ani celá Evropa se nemůže omluvit za staletí obchodu s otroky, protože nás od tehdejších otrokářů i otroků dělí generace.

Připisovat současným lidem viny jejich předků nebo jejich kultury není náprava minulých křivd, ale vytváření nových křivd. Tohle chápání "dědičného hříchu" Evropanů je mor schopný paralyzovat naší civilizaci. Nevím o žádném důvodu, proč by si každé novorozené dítě zasloužilo v okamžiku narození něco tak strašného jako je obtěžkání všemi historickými  zločiny jeho civilizace.

Dokud si potomci dávných utlačovaných i dávných utlačitelů nedokáží říct "Toto dělali naši předci, ne my. Pojďme se poradit, co dělat, abychom nenesli následky jejich špatných rozhodnutí." tak budeme stále zapletení do koloběhu ukřivděnosti a křivd. Potomci kdysi ukřivděných, kterým však nikdo už nekřivdil budou páchat nové křivdy a budou za to právem nenáviděni.

Přestaňme s tou stupidní hrou. Přestaňme se omlouvat. Nemáme za co.



sobota 17. prosince 2016

Jak funguje newspeak - imigrant, uprchlík, muslim

Nedívám se na zprávy většinou ani ze záznamu, mám k tomu prostý důvod - nestíhám převést mluvenou řeč v newspeaku do češtiny rychlostí mluveného slova. Bohužel mám dost často podobný problém i při rozhovorech s lidmi.

Ukážu vám teď hlavní problém na několika pojmech jako je imigrant, uprchlík, muslim.

Začněme pojmem "imigrant" které se užívá jako synonymum pro obě následující slova.
Takhle například vypadá statistika imigrace do ČR.

















Cituji z Wikipedie (ale podle sčítání z r 2011) 

Podle výsledků sčítání lidu v roce 2011 trvale žilo v České republice 9 569 568 státních občanů České republiky (94,9% obyvatelstva ČR) a 541 664 cizinců (5,1%). Největší skupinu tvořilo 117 810 státních občanů Ukrajiny (26,2% cizinců), 84 380 občanů Slovenska (18,8 % cizinců), 53 110 občanů Vietnamu (11,8% cizinců) a 36 055 občanů Ruska (8,0% cizinců). 

V každém případě je to kolem půl milionu lidí. K islámu se při stejném sčítání přihlásilo
3 358 obyvatel. V celé republice se pak podle odhadu pohybuje asi 22 000 muslimů. Česky řečeno je to o něco více než nic.


Na tomto obrázku jsem se pokusil znázornit, kdo v ČR vlastně žije. Všimněte si, zvláště toho kroužku vlevo. Rozdíl mezi napočítanými trvale žijícími muslimy a celkovým odhadem dělá právě tento kruh mimo registraci. nějakou část z nich budou tvořit cestující obchodníci, kazatelé, turisté atd. prostě lidé se skutečným nebo zdánlivě krátkodobým pobytem. 


Pokud se ale bavíme o muslimech (a protiislámských skupinách) máme na mysli těch cca 22 000 lidí celkem tedy jak registrovaných, tak těch co unikají registraci.


Uprchlíků je v ČR kolem tří tisíc, jen u menšiny předpokládáme že jsou muslimové, u některých můžeme na skutečné vyznání jen hádat podle země původu, což bývá velmi nepřesný odhad. Část muslimů také vůbec nejsou cizinci - jde o potomky z druhé a další generace, ze smíšených rodin či nové konvertity. 


V principu je v ČR uprchlík-muslim vzácný "jako bílý nosorožec". To samé ovšem neplatí o muslimech obecně. Bavíme se tedy o strachu z muslimské migrační vlny, která nás ale ještě nezasáhla a o nebezpečné sektářské mentalitě islámu, který zde už je naopak velmi dlouho. 





Pro srovnání ukazuji jak vypadá počet muslimů žijících v ČR vedle počtu jehovistů. V případě muslimů se bavíme skutečně o sektářském problému, který je ale od jiných velmi podobných problémů odlišen velkým vnějším vlivem arabského světa. Jinak bychom se totiž muslimům s jejich pravěkými zvyklostmi smáli stejně jako jehovistům nebo amišům.

Rozhodně nelze u nás, ale ani třeba v Německu, označení "muslim" vnímat jako synonymum slova "uprchlík" a už vůbec ne jako "imigrant".

Pokud se podíváte na následující obrázek podrobně, zjistíte, že lidé obecně odhadují mnohem vyšší počty muslimů, než skutečně v Evropě jsou. Jsem přesvědčen, že je to jednoznačně kvůli prostoru, kterého se jim dostává v médiích, ve vyjádření politiků i v dosud tolerovaných zásazích do veřejného prostoru.

http://cdn.static-economist.com/sites/default/files/images/2015/01/blogs/graphic-detail/20150110_gdc999_3.png

 Nejen lokální a evropská média, ale i veřejnost a politici žijí v iluzi a chovají se podle ní.

To, co nás skutečně plošně reálně ohrožuje tedy nejsou  ani tak samotní muslimové. Ti prostě jen vznášejí sektářské požadavky tak, jak by to udělala jakákoli jiná sekta hnutím Hare Kršna počínaje a Scientology či Nebeskou bránou konče, pokud by dostali stejnou příležitost. Ohrožují nás naši politici, kteří se snaží zákony vykládat ve prospěch náboženských hnutí, zvláště pak islámu.

Snaha vytvářet výhody ve výuce, medializaci a zákonných výjimkách je na první pohled z hlediska zastoupení vlastně méně pochopitelná než kdyby se někdo snažil stejným způsobem prosazovat jehovisty. Neumím si představit, že by se za ně stejně bily organizace jako Hate Free Culture, že by se na Prague Pride rozebíral vztah scientologie a homosexuality, nebo že by ministerstvo nemělo nic proti programu Jehovisté do škol. 


Že je islamizační kampaň vedená a financovaná ze zahraničí, není až tak složitá spekulace, evropské muslimské komunity totiž zjevně v současné době nemají ani potenciál voličů ani dostatek vlastních prostředků na to aby měly nějaký politický význam.  

Na závěr si neodpustím srovnání zastoupení deklarativních muslimů (zelené kolečko) a deklarativních ateistů (těch co se k ateismu hlásí - přibližně 3,6 milionu) v České republice.

 


PS: Doufám, že je zřejmé, že v tuto chvíli požadovat změnu ústavy kteréhokoli z evropských států a tím méně České republiky je kardinální zhovadilost.  Viz Měnící se Evropa bude vyžadovat změnu ústavy, míní elitní právníci
S agresivní sektou je třeba jednat jako s agresivní sektou, ale samozřejmě dle "zásluh".

Další informace a zdroje dat:
ČSÚ:  Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu - 2011

Uprchlíci a žadatelé o azyl v ČR
Ministerstvo vnitra České republiky Odbor azylové a migrační politiky: MEZINÁRODNÍ OCHRANA V ČESKÉ REPUBLICE roční statistický přehled
CIC: Kde hledat statistiky týkající se migrace?



pondělí 5. prosince 2016

Vadí mi mladí komunisté kvůli mladým komunistům

Někdy, když na to mám tu správnou náladu, se bavím i s mladými komunisty. Nejde mi přitom ani tak o to jim něco rozmlouvat, spíš chci pochopit to jak vidí svět oni osobně a jakou si v něm přisoudili roli.

Pamatuji si, jak mě překvapilo, že i přes celou historii komunistických vlád, se stále cítí být dědici ideálů Francouzské revoluce a pokračovateli v tradici lidských práv.

Vlastně mi dost objasnili kde byl ten spor, pro který se kdysi rozhádali se socialisty.
Jejich představa je, že nerovnost v majetku způsobuje nerovnost v právech a proto je potřeba všechen majetek přerozdělit, klidně i násilím. Tím chtějí zachraňovat lidská práva.


Zároveň se ale cítí  ublíženě, když jim připomenete chování komunistických vlád. Prohlásí, že se komunistická teorie o těch dob už dávno vyvinula, že je jiná, že došlo k politováníhodným chybám...
Že oni jsou přece už jiní...

Něco takového se mi snažil vysvětlit jeden vlajkonoš, zatímco já měl co dělat, abych se ho nepokusil probodnout žerdí jeho rudé vlajky.

Chvíli před tím jsme totiž oba byli součástí demonstrace za práva polských žen na rozhodování o vlastním těle. Ve chvíli, kdy se organizátoři rozhodli pořídit snímek shromáždění, vylezl tenhle klučina na Palackého pomník za našimi zády a začal nad skupinkou mávat rudou vlajkou. Není lepší způsob, jak legitimitu jakéhokoli shromáždění totálně znemožnit.

Nevím, z jakého důvodu může vidět český mladokomunista své právo chápat jakoukoli demonstraci za lidská práva jako "svoji". V každém případě podobné akce ubližují všemu čeho by demonstranti mohli společně dosáhnout.

Asi si říkáte že celé hnutí soudím podle jednoho magora. Ne není tomu tak.

Před delším časem jeden z mých přátel pořádal demonstraci proti vládě. Měl k tomu celkem dobrý důvod - byl to čas schvalování VKT - Velkého Katolického Tunelu. Ve snaze vytvořit co nejmohutnější dav vešel v jednání s mladými komunisty. Varoval jsem jej, ale nebral to vážně.

Samotná demonstrace vypadala jako průvod, který po zformování vyšel na Václavské náměstí. V tu chvíli z jedné z bočních ulic vyšla početná skupina komunistických vlajkonošů a postavila se do jeho čela. Dav za nimi se začal poměrně rychle rozpadat. Kdybych to nesledoval úplně od začátku všech jednání, myslel bych si že ty mladé komunisty zaměstnává vláda na rozhánění demonstrací.

"Jak to mohli udělat? Vždyť přece slíbili..." podivoval se přítel později v hospodě.
"Jsou to komunisti..."

Ano nesnáším mladé komunisty, nesnáším je opravdu silně (přibližně jako hnutí Ne základnám). Není to proto, že bych jim připisoval viny minulých generací, je to proto, jak se chovají teď. Jak haj*lové..pardon komunisté.

neděle 4. prosince 2016

Mýtus o 87% mužů

Budu psát o jednom zdánlivě malém problému, který má ale velmi dalekosáhlé následky. Chci vám totiž něco napsat o kondomech a tentokrát to nebude o papežovi a o Africe, ale o téhle naší malé zemi a o problému, který si nikde nepřečtete.

O tom že muži včetně těch našich neradi používají kondomy se můžete dočíst na mnoha diskusích i v článcích na mnoha místech webu například:

Pro ženy: Podlé výmluvy mužů: Jak odmítají kondomy?


Podle průzkumu, na který se dovolává například tento článek Čechům se do kondomů nechce: Používají je 2x méně než zbytek Evropanů používá kondomy jen 14% českých mužů.

Asi by měl někdo nahlas už říci, že je možné, že přinejmenším část mužských výmluv vlastně žádné výmluvy nejsou. Problémem je totiž neinformovanost a také zarputilé přežívání jednoho mýtu.

Ten mýtus praví že 87% mužů vyhovuje standardní velikost prezervativů. Tuto velikost u nás běžně dostanete v obchodech bez dalšího označení a odpovídá zpravidla číslu  53.

Číslo u kondomu znamená jeho délku , když jej srolovaný zmáčkneme ze stran, je to tedy zhruba polovina obvodu jeho kroužku. Tady byste měli asi trochu zbystřit. Pokud dobře počítáte, a přidáte nějakou rezervu pružnosti, zjistíte, že jste pravděpodobně nadprůměrně vybaveni. Není to tak docela pravda. Podle mapy je totiž většina českých mužů prostě vybavena lépe.

I když se do kondomu dají nalít 2-3 litry vody (a při testech až 22 litrů), nic to neříká o tom, že vám taková věc bude pohodlná. Navíc nebude ani bezpečná. Příliš malé kondomy mají tendenci se při používání rolovat a hrozí u nich i mnohem větší riziko protržení při nasazování.

Moc se nedivím, že většina mužů při rozhodování mezi sexem s požitkem + rizikem a sexem s nepohodlím + taktéž rizikem, dává přednost první možnosti. V každém případě nabízet jakousi standardizovanou velikost je opravdu špatný nápad. Ať jste vybaveni více, méně nebo průměrně, pravděpodobně vám sedět nebude.

Není bez zajímavosti, že například ani na stránkách našeho výrobce Durex se mezi nejčastějšími otázkami velikost kondomu vůbec neprobírá.

Ve skutečnosti si většinou český muž nijak nepomůže ani když zakoupí kondom označený jako XXL. Ty totiž odpovídají číslům 54 až 56. U nás by ale byla běžně potřebná i velikost nad 60! Naopak naši vietnamští muži by zase ocenili většinou čísla menší.

I když je ale nabídka kondomů v každém obchodě s potravinami, v automatech na záchodech i na benzinkách, ve variantách s čokoládovou, banánovou a jahodovou příchutí, lubrikované i nelubrikované, pro svou správnou velikost musíte do sexshopu. K bariéře studu při nákupu prezervativů se tedy přidává ještě další. 

Hlavní překážkou je přesto neznalost. Většina mužů (a patřil jsem mezi ně donedávna i já) vůbec netuší, že se dají koupit i jiné velkosti kondomů, než jsou běžně dostupné v obchodech. 

Standardně velké kondomy tak mají u nás dvě funkce: bránit početí a odrazovat od jejich dalšího používání.

Celé to můžete brát jako exkurzi do světa sexu, jaká dosud na Enzmannově arše nebyla, jenže ona je to vážná věc. Píši zde opravdu o selhání trhu, který vytváří iluzi dostupnosti a spolehlivosti u věci, která ve skutečnosti nefunguje. A píši také o obrovském riziku, které je srovnatelné s tím africkým problémem s kondomy.

Nejmladší generace je totiž průměrně také nejvyšší částí našeho obyvatelstva a jejich tělesné rozměry se samozřejmě netýkají jen délky končetin. S tímto přístupem jsme na nejlepší cestě je úplně odnaučit používání kondomů. Vystavujeme je tak největšímu riziku

Před třemi lety varovali naši lékaři, že se opět vrací jedna ze starých metel lidstva - syfilis. Šíření právě této nemoci přitom dokáže používání kondomů dramaticky omezit.

Není už na čase přestat si nalhávat, že je vlastně všechno v pořádku a prostě o tom začít mluvit?

sobota 19. listopadu 2016

Politika přímých směrů - proč to vždycky krachne?

V mém zdůvodnění, proč potřebujeme politické počítače jsem už dospěl tak daleko, že se to pokusím vysvětlit obrázkem. Princip mnoha problémů je v tom, že to co prosazují politické strany je "politika přímých směrů". Tedy:

Budeme to dělat takto nastaveným způsobem a ono to dopadne dobře.

Nedopadne to dobře, protože to nemůžedopadnout dobře. Politika jakékoli skupiny musí být stále řízená, jinak odejde někam, kde se nikomu nebude líbit. Proto by dobrý kapitán nikdy nezakolíkoval kormidlo na pevno, když by se plavil ledovcovou oblastí.

úterý 18. října 2016

Hrdiny jsme jen krátký okamžik

Tak nějak se nám tu rozhořely pře kolem Václava Havla. Jeden by si myslel, že je mrtvý už dost dlouho, aby nechával všechny lidi na pokoji, ale zjevně tomu tak není. Skupina, která zjevně našeho bývalého prezidenta zbožňuje po něm chce pojmenovat snad i kvedlačky, ti kterým to připadá divné, je za jejich snahu kritizují a ti, co Havla nesnášejí, se po jejich snaze vozí. Dementní situace.

Dovolím si přispět svou troškou do téhle nedůstojné pře v naději, že mou výhradu někdo pochopí. Tedy, Václav Havel žil 75 let. Pokud chcete vyprávět, že byl celou dobu vzorný a naprosto super, tak prostě narazíte na hranice reality. Schvaloval i věci velmi kontroverzní jako například "humanitární bombardování" i věci přijímané dnes jednoznačně negativně.

Můžete jej vnímat jako zbabělce pro jeho strach a zároveň opatrné podlézání Václavu Klausovi, nebo pro to jak se nechal manipulovat svou manželkou Dagmar Havlovou.  

Přes to všechno vytvořil spojku mezi starým a novým postsovětským uspořádáním. Ve svém prvním volebním období byl rozhodně prezidentem naděje, či spíše všech nadějí do budoucnosti. Všemi svými projevy, vším svým vystupováním tehdy opravdu lidi povzbuzoval a dával jim vizi budoucnosti, jakou žádný z jeho nástupců ani neměl. V tu chvíli byl skutečně lidovým hrdinou.

Pokud si ho chcete pro tohle vážit, neglorifikujte ho! Nedělejte z něj bůžka, protože všichni bohové jsou falešní a platí to i na ex-lidské polobohy. Podívejte se co zbožňování udělalo s Kim Čiong-ilem. Celé Kimovo dětství je zfalšované, do jeho životopisu jsou vpašovány epizody, které se nikdy nestaly ani jeho charakter už se nepodobá jemu samému. Když člověku upřete pro vlastní dobrý pocit ve vzpomínkách jeho chyby a špatná rozhodnutí, přestane být člověkem.

Víte, Thomas Jefferson byl iniciátorem vzniku Deklarace nezávislosti, ale také tím mužem, který udělal šest dětí své otrokyni Sally Hemingsové. T. G. Masaryka obdivujeme za to, že dal jako náš první prezident politicko-filosofický základ první republice, i za to že dokázal překonat svůj odpor k Židům, zároveň byl ale velmi nenávistný k homosexuálům (tento vypěstovaný odpor zjevně nepřekonal). Charles Lindbergh jako první přeletěl trasu z Long Islandu do Paříže, zároveň ale jistou dobu sympatizoval s německým nacismem (do začátku války). Jurij Gagarin si krátce po svém slavném letu přivodil úraz při útěku z pokoje od milenky a až do smrti zůstal věrným komunismu a tak dále a tak dále...

Každý hrdina, z jakékoli doby by mohl, a možná i měl mít na pomníku připsáno:

Připomínejte si co jsem udělal dobrého, jako příklad
a to co jsem udělal špatného, jako varování.

To všechno ostatně nepíši proto, abych jejich pověst nějak umenšil nebo pošpinil. Jejich zásluhy nebo odvaha nejsou o to menší. Ani skuteční hrdinové prostě nejsou bez vad a okamžik jejich hrdinství je ve skutečnosti vlastně poměrně krátký. Například zmíněný Gagarin se od všech ostatních připravovaných kosmonautů liší pouhými 108 minutami letu. A některá hrdinství byla ještě kratší.

Přesto má smysl si je připomínat, protože se jimi cosi změnilo. Něco podstatného. Pokud ale hned kvůli tomu přisoudíme takovému hrdinovi také naprosto výjimečnou, doslova božskou povahu a schopnosti, děláme tím zároveň hrdinství nedostupným smrtelníkům. Proti tomu protestuji. Každý člověk by měl vědět, že se může stát hrdinou, že může prokázat své kvality v náročné situaci.

V tom je smysl všech těch příběhů - ukázat lidem, že by každý měl být připraven na hrdinství.

Tady bych mohl končit, ostatně je to takový pěkný apel. Jenže nemohu. Víte asi každý, nebo přinejmenším téměř každý touží být ctěn. Tedy být za něco oceňován. Je to jedna z hodnot kdesi ve vyšších patrech Maslowovy pyramidy. Není to jen pouhé uznání, ale skutečná součást seberealizace. Neumřeme bez toho, nemusíme to mít hned, ale toužíme po tom tak silně, že dokážeme potlačit pocit nepohodlí, hlad, bolest i strach o život.

Chci říci, že je to nebezpečné. Opravdu, je nesmírně nebezpečné toužit po ocenění a usilovat o něj dříve, než člověk alespoň trochu zmoudří. Podívejte se kolik tragédií se každý den odehrává po celém světě ve jménu cti a kolik cti za ně jejich pachatelé získají. Ctižádost bez rozumu je strašná.

I k tomu jsou dobré ty příběhy. Připomínají že to, co na svých hrdinech obdivujeme nebyl nějaký náhlý nápad nebo rozmar. Že o tom, co dělají museli přemýšlet a rozhodovat. Někdy museli i rozumem porazit vlastní naučené pocity a názory, než byli něčeho takového vůbec schopni. Bez takového poučení jsou ty příběhy o ničem.

pátek 23. září 2016

Co jste to udělali s mým multikulturalismem?

Pořád teď slyším, že multikulturalismus zklamal, že je to diktát, hrozba a nevím co ještě.

Chtěl jsem vám říct, že celý můj život byly mé nejoblíbenější příběhy multikulturní - Ikárie XB-1, Alenčiny prázdniny, Star Trek, Babylon 5...i ten krteček má za kamarádku myšku, což je biologicky vzato úplně jiný živočišný druh. Prostě celý život se učím že lidé jsou různí a že se mohou doplňovat, dokonce, že je to dobré.

Asi nejvíce mezi nimi trčí postava Spocka, který jako mimozemšťan na pozemské kosmické lodi už jen svým původem a vzhledem jakoby říkal: "Nepřipadáte si trapně, když se vy lidi hádáte kvůli svým odlišnostem?"
Ty příběhy se snaží řešit jeden z nejvážnějších problémů lidstva: Jak snášet vzájemné odlišnosti? Jak vůbec přežít spolu?

Stále ještě se učím chápat, jak moc jsou skuteční lidé opravdu různí, že jsou si navzájem nebezpeční a přece si přejí se navzájem setkávat. Kolik kliček a triků dokáží vymyslet, jen aby se navzájem nepozabíjeli! Pořád mě to udivuje a o to víc cítím obdiv k těm, kteří taková pravidla dokáží formulovat a prosadit.

Jednu věc si ze všech těch příběhů pamatuji velmi dobře. Nikdy nedošlo k dohodě, pokud všichni jen trvali na svých požadavcích a historických křivdách. Zrovna tak nikdy nedošlo k dohodě, pokud jedna strana byla ochotna k ústupkům a druhá ne.

Není to ale jen ve smyšlených příbězích. Celé mé dětství jsem žil ve stínu  studené války, která stále hrozila přerůst ve velmi horkou. Ten konflikt byl naprosto neřešitelný, dokud se obě strany stavěly jen za to, čemu věří. Přesto byly momenty, kdy byla hrozba zažehnána nesmírně rychle (v době Karibské krize), když byly obě strany přinuceny použít rozum.

Naše emoce a soukromé víry nám mohou být dobrou motivací, ale fatálně selhávají, když dojde na hledání řešení. Nejen strach, vztek, nenávist, ale dokonce i soucit jsou v takových chvílích nepřáteli rozumu.

Je to stejný důvod, proč se kapitáni malých lodí nemají přibližovat k potápějícím se zaoceánským parníkům - mohou více lidí ohrozit, než kolika mohou pomoci (včetně vlastní posádky).
Následující video si prosím pusťte od 7 minuty (John Hunter má poměrně dlouhý úvod). 




Už kdysi jsem sem tohle video dával, teď bych ale rád upozornil na dva příklady, které John Hunter uvádí.
První případ představuje vlastně "trolley problem", dokonce podaný o mnoho lépe než v původním zadání. Holčička jedná čistě utilitaristicky.

I v druhém případě je vlastně řešení utilitaristické, přestože jej Hunter interpretuje jako "spontánní akt soucitu". Ve skutečnosti v něm soucitu moc není. Úkolem bylo nastolit světový mír a v daném případě vyřešit chudobu. Je to ale (tak jak je uvedeno) možné jen proto, že hra dále nepokračuje. V reálném světě by podobné řešení nefungovalo.

V obou případech řeší děti velmi dobře zadanou situaci. Vnímají ji jako určitý úkol pro rozumové řešení - jako logickou hru.  Tedy způsobem, kterým zpravidla hry chápeme.

V současnosti ale žijeme ve světě, kde je chráněno iracionální chování a rozhodování a to dokonce (či spíše především) i v politice.

Náboženství (ale i vědomí národa a další tribalistické motivační systémy) se vyvinuly ve vzájemné konkurenci, proto jsou přirozeně vzájemně nepřátelské a plné předsudků. Zatímco národní aspekt je už poněkud potlačován, stále ještě takto společnost nevnímá hrozbu náboženství.

Pokud totiž chcete budovat světový mír na náboženství, existuje pro to jen jediný způsob - totální dominance. Tento způsob vždy vede nejprve k válkám, které se mohou táhnout přes celá staletí a jejich výsledek není nikdy trvalý.

Téměř všechny větve křesťanství a všechny větve islámu si činí nárok na světovou dominanci. Ve chvíli, kdy náboženství zasahuje do politiky států, tu máme v podstatě další studenou válku.

Postmoderní fantazie o tom, že jsou si kultury (národy, náboženství, světonázory) rovny, přestože některé jsou spravovány více rozumem a jiné vizemi pod vlivem drog, nebo náboženskými texty, prostě nejsou pravda, pokud zároveň nedáme rovnítko mezi wellbeing a  utrpení, prosperitu a vyhynutí.

Tento typ multikulturalismu opravdu nefunguje.

Ve skutečnosti existuje jen jediná skutečná kultura - kultura rozumu (a nemusí být jejím hlavním nositelem nutně naše - atlantická civilizace). Vše ostatní, čím se současné kultury od sebe odlišují, jsou místní zvyky a pověry. Nemáme, a ani nikdo jiný nemá právo podřizovat lidský rozum, práva a individualitu místnímu folklóru.

Naopak v zájmu přežití a soužití bychom měli problémy řešit rozumem, což znamená podřídit mu zcela všechny ostatní názory.

Různé kultury a různá náboženství spolu žít nedokážou, ale lidi... lidi ano.