Počet zobrazení stránky

sobota 25. února 2017

Nepodporujte lesby! (proti jejich vůli) - SJW, genderistky, regresivní levice a společnost golemů

Za ten titulek se tak trochu omlouvám, je samozřejmě poněkud zavádějící, protože tenhle článek není (jen) o podpoře sexuálních minorit, tím méně té jedné, která je v titulku zmíněna. Je to úvaha nad tím,  jak se ze snahy o páchání dobra stává pravý opak.

Zanadávat si na regresivní levičáky nebo na šílené genderistické sesterstvo je vcelku běžná věc a dovede to každý. Na druhou stranu jakmile kritika začne jít až příliš proti feminismu nebo dostane příměs rasismu najednou se ani ve skupině kritiků necítím příliš bezpečně. Nadávání je snadné, ale také k ničemu, nebo dokonce ke škodě. Ano, lidé s dobrými úmysly a špatnými idejemi prostě existují, ale spíš než je utvrdit v tom že okolní svět je zaostalý, rasistický, mačistický a vůbec celkově nepřátelský by bylo dobré pokusit se ukázat tu hranici, za níž se z bojovníků za dobro stávají náhončí nových čarodějnických procesů.

V první řadě musím připomenout, jakým způsobem se vlastně rozhodujeme. V podstatě vždycky, když se potřebujeme rozhodnout rychle, jsme obětí nějakých zobecnění, ale i když máme času na rozhodnutí více než dost, nakonec se určité míře zobecnění nevyhneme. V běžném životě, kdy jednotlivec musí odhadovat co která situace znamená, zobecnění více méně fungují. Běžné chyby se většinou dají korigovat následnou domluvou. Tedy naděláme méně škod občasným omylem, než kdybychom se rozhodovali příliš dlouho nebo pokud bychom nejednali vůbec.

Úplně jinak je to v případě, kdy stejnou generalizaci udělá skupina vůči společnosti. Tam totiž nepřesnost zahrnující několik procent znamená velmi početnou skupinu lidí. Jedno procento z naší republiky znamená 105 000 lidí!

Zkuste se podívat na následující tvrzení:


Je správné pomáhat slabším.
Ženy jsou oběti.
Ženy se mají stát matkami.
Holčičkám ani chlapečkům nemají být podsouvány genderové role.
Běloši jsou rasisti.
Sexuální minority potřebují podporu.
Národnostní a náboženské minority trpí útlakem majoritní společnosti.
Bohatí mohou za chudobu.


Kam až sahá to "pomáhat slabším"? Máme pomáhat slabšímu zloději utéct před okradeným? Pokud přijmeme tvrzení že ženy jsou oběti, před čím vším je máme chránit? Kdy ochrana překročí hranici toho, co samy chtějí? A znamená to že muž nemůže být obětí?

Je určitě špatné nutit ženy do mateřství, zvláště pokud jsou samy vnitřně rozhodnuté jinak, jenže kdy ochrana před takovým nátlakem začne ohrožovat ženy, které opravdu chtějí být matkami?

Že bílí rasisté určitě existují neznamená, že neexistují rasisté všech možných etnik, ani to neznamená že všichni běloši jsou rasisti. Sexuální minority ani tak nepotřebují nějakou podporu, spíše potřebují aby je společnost přijímala jako normální. Lidé z těchto minorit mnohem víc než nějakou pomoc potřebují přátele, ale snaha stavět je do role permanentně ohrožených je pro ně dokonalou bariérou.

A tak dále...


Všechny tyto polopravdy (kromě toho, že jsou to polopravdy) jsou ještě navíc módní.
V současnosti zvolna pomíjí vlna ochraňování muslimů, kterým ovšem nejvíce zavařili opět jiní muslimové, kteří jsou ostatně pro ně také stále mnohem větší hrozbou než majoritní západní společnost. Za čas se na tuhle módu budeme koukat velmi rozpačitě. Podobné módy už tu totiž byly.

Nevěříte? Možná máte ještě v živé paměti onu dobu, kdy do Afriky směřovaly obrovské náklady oblečení, až se zdálo, že na rovníku mrzne.

Tyhle věci nejsou jen groteskní, jsou i nebezpečné. Nesmyslná "pomoc" zlikvidovala na mnoha částech Afriky přirozenou místní výrobu i ekonomiku, protože nikdo nemůže konkurovat zboží zdarma. Dnes hrozí, že když v těchto částech vyschne pramen humanitární pomoci, společnost se zhroutí.

V dobách, kdy se Američané vrhali na zrovnoprávnění Afroameričanů žili potomci původních obyvatel této země v naprosto tragických podmínkách a jejich práva byla více než sporná.


 "Ochrana" muslimů vedla až k ostrakizaci exmuslimů a rozštěpení společnosti, protože (snad oprávněná) obava před lynčováním muslimů přerostla až v umlčení jakékoli kritiky islámu. Přitom je dnes jen máloco potřeba více, než kritika náboženství.

Jenže...


Vyčítáme církvím, že trvají na své představě věrnosti jako nejlepší zbraně proti AIDS i za tu cenu, že mezitím virus HIV zamoří celou Afriku, protože pisatelé Bible nebyli nakloněni antikoncepci (nebo ji neznali). Zlobíme se na ně, že nutí ženy rodit s nasazením vlastního života i dvouhlavé mutanty a děti bez mozku. Není to snad stejné trvání na názorech, které jsou sice statisticky správné (partnerská věrnost je skutečně nesmírně spolehlivý prostředek proti šíření AIDS/HIV a z evolučního hlediska je samozřejmě v pořádku, když ženy rodí děti), ale nejsou správné v naprosto konkrétních případech?

Nedělají vlastně církve, šílené genderistické sesterstvo a SJW nakonec úplně to samé?

Tento problém můžeme chápat ještě z jiného pohledu - jako střetnutí konskvencionalistické a direktivní morálky. 


Zatímco konsekvencionalistická morálka se dívá v každém jednotlivém případě na důsledky, direktivní morálka přijímá jako dobré celé příkazy. Tvrzení, která jsem uvedl na začátku, pronesl jistě kdysi někdo s dobrým úmyslem, v nějaké situaci, kterou už neznáme. Jeho stoupenci je přijali jako příkaz bez jiného omezení.

Hodně se to podobá jisté historce s Golemem, kterému rabínova žena přikázala nosit vodu a zapomněla na to...

Smutné je, že právě z kritiky takového přístupu kdysi vznikla ona hnutí snažící se "napravit" společnost.

středa 1. února 2017

Smrt evropské kávové kultury

Zástupy snobských italských kávofašistů se nám snaží v současné době vysvětlit, že právě se (konečně) učíme té pravé kávové kultuře. Já vám chci navzdory tomu dokázat, že kávová kultura Evropy je mrtvá. Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů už neexistuje žádná kávová kultura, jenom nerdovství. Zneužiji k tomu vaše vlastní znalosti.

Schválně, kdy jste naposledy použili něco takového:



Máte ten divný pocit v hlavě co vám říká "čajový, čajový, čajový..." jenže vy víte že je to kávový servis. Tak proč jste posledních dvacet let nepili kávu z kávového servisu?

Důvodem, proč se téměř nepoužívají takovéto kávové servisy je to, že nepoužíváme toto:



Říkáte si, že jste na chalupě také měli takovou konvičku a nevěděli, k čemu to je? Ta věc vlastně není tak úplně konvička, je to kávovar a ta divná poklička má bránit unikání arómatu při louhování kávy. Recept našich předků je poměrně jednoduchý - nechat vodu s cikorkou (asi 10 gramů) přejít varem,do litru vody vmíchat 60 až 80 gramů kávy*, 3 - 4 minuty louhovat a pak slít do kávové konvice. **

Kuchařka 40 léta

Nepočítalo se s tím, že by se v kávovaru káva scedila nějak důkladně, proto má kávová konvice většinou hubici začínající o něco výš, aby se zbytky rozptýlené kávy mohly usazovat dole (kávové konvice jsou v porovnání s čajovými vysoké). Servis obsahuje  tedy konvici, šálky, cukřenku a džbánek na mléko. Tolik postupy. Jenže změna v podávání kávy nám říká ještě něco jiného.




Kávový servis byl původně určen pro několik lidí - typicky šest. Nebyla to věc na kterou by se mělo prášit na poličce, byla to souprava připravená pro rodinná setkání a návštěvy. Při podávání kávy v domácnosti se počítalo s tím že káva je sociální nápoj, nebo chcete-li sociální droga.



Kouzlo sociálních drog je v tom, že vlastně nemusejí být nijak výrazně silné. Hlavní je že poskytují záminku k setkání a ano, většinou (ale ne vždy) chutnají a voní příjemně (tím příjemněji, čím méně výrazné jsou jejich účinné látky). Jejich podávání má určitou rituální a estetickou stránku, která usnadňuje vzájemný kontakt.  Káva patří, či spíše patřila do skupiny těch vysoce kultivovaných. Její vliv na organismus je ve srovnání například s alkoholem naprosto zanedbatelný a při přiměřeném užívání asi spíše kladný. Tak tomu bylo ještě v polovině dvacátého století, ale už není.


Asi tušíte, že je tu jeden problém - káva už není prezentována jako sociální. V šedesátých letech minulého století by obrázkem pro reklamu na kávu rozhodně byla kávová souprava a několik lidí v rozhovoru. V současnosti není prezentovaná konvice, ale jednotlivý šálek, ne skupina ale jeden člověk vychutnávající si svou kávu.

Bez ohledu na chuť, náročnost přípravy, množství dostupných druhů a nápaditost baristů káva už není sociální. Evropská kávová kultura, kterou znali naši předkové, už neexistuje.




*Musel jsem upravit poměry, podle receptů se dávalo kávy mnohem více.

** Pravá káva pro tuto přípravu dříve bývala poměrně hrubě mletá. Mlela se vždy až před použitím a často se doma také pražila.

Dodatek: V ofotografovaném návodu jsou zmíněny kávostroje. Byly to vlastně překapávače. Jeden takový se dá za vcelku nehorázné peníze stále ještě koupit. Je to tzv. karlovarský příbor.

neděle 22. ledna 2017

Falernské je hnusné a vikingské pivo kyselé - opravdu?

Víte, moc nevěřím na kuchařské rekonstrukce. Problém není ani tak v tom, že bychom neměli jejich ingredience, ale nemáme chuťové návyky našich dávných předků, občas si to všechno trochu pleteme a neznáme správné poměry.

Jeden z přátel mi před asi dvěma roky říkal, že jiný jeho kamarád začal "vařit renesanci". To samo o sobě zní velmi zajímavě problém je pouze v tom, že renesanční ale ani středověké a starověké kuchařské recepty nemají dobu přípravy, množstevní poměry ani další upřesňující informace.

Víme tedy například že v renesanci byla v oblibě kombinace koření zázvor-pepř-hřebíček. Víme že se to vše dávalo do jídla jemně tlučené ale to je všechno. Pokud si srovnáte současnou evropskou a současnou indickou kuchyni, dostanete asi tak rozsah v jakém se množství koření může podle odhadu pohybovat - od špetky po několik lžic. Můžeme zároveň tušit, že se asi zázvoru nedávalo stejně jako pepře, ale to je tak všechno.

Další věcí, kterou vám hned žádná stará kuchařka neřekne je,  že pepř používaný v renesanci není stejný pepř, který používáme dnes. Pepř černý byl sice prý poprvé představen v helénských dobách, ale ve středověku a renesanci, kdy byla cesta do Indie blokována muslimy, se v podstatě nepoužíval. Namísto něho se používal pepř dlouhý, který je dnes spíše typický pro asijskou kuchyni. Vlastně Evropa po většinu své historie pepřila pepřem, který dnes přisuzujeme asijské kuchyni. Stejné slovo tedy znamená něco jiného.

Kuchařky však mohou obsahovat i slova, které v dnešní době neznamenají nic. Například slovo "vošlejch" je jednou překládáno jako cibule a jindy jako pórek. Nejpravděpodobněji jde o lahůdkovou cibulku. Slovo "lupice" je pro spoustu současných kuchařů dokonalý hlavolam. Je o candáta - nejceněnější rybu ve středověku a ranném novověku (vlastně myslím, že mnohde dodnes). To jsou ale slova, která stále celkem dobře známe. Stejně tak ale mnoho druhů koření, ryb a přísad ve starověkých kuchařských předpisech jen odhadujeme.

Podobně zlé je to s udáváním teploty a doby přípravy. Lidé dříve neměli v kuchyni žádné teploměry a vlastně většinou (až do posledních staletí) ani hodiny. Pokud tedy například dnes čteme, že připravovali "rybu vařenou" nemůžeme si být jisti, jestli chudáka rybu kuchaři skutečně tehdy vařili v bublajícím hrnci, nebo jestli šlo o pošírovanou rybu. Jak vám dosvědčí každý skutečný kuchař, je to rozdíl více než velký.

A konečně, kuchařské knihy také přehánějí. Jejich autoři to nedělali vždy úplně záměrně. Někdy prostě vynechávali ty části, které jim připadaly nepodstatné. V kuchařkách najdete tedy zpravidla nepoměr masitých jídel a sladkostí, které se připravovaly spíše o svátcích, než těch běžných jídel. Můžete mi věřit, že stráž na hlídce čekala miska vařeného hrachu mnohem pravděpodobněji, než sekaná pečeně s mandlemi.

Drobné detaily z denního života popsané v jiných než kuchařských knihách nám tedy leckdy poskytnou mnohem jemnější detaily i z tohoto směru. Například se tak můžeme dozvědět že se při pitkách v renesanci podávalo čerstvé ovoce.

A teď se dostávám k tomu, čemu z historie věřím úplně nejméně. Zatímco slaneček s velkou pravděpodobností chutnal dosti stejně  v libovolné době, kdy bylo zvykem je nakládat, tak například na chuť kysaného zelí má vliv nejen množství soli, stlačení a použité přísady, ale i způsob krájení a aktivita divokých kvasinek.V případě kvašeného zelí a tuřínu máme přesto ještě celkem velkou šanci se původním receptům dostatečně přiblížit. O to horší je to s kvašenými nápoji.

Pokud si představíte pestrost chutí vín i to, jak snadno lze ze skvělého vína vyrobit něco naprosto nechutného, dostanete se do pasti. Víme totiž z mnoha svědectví že starý Řím vysoko cenil falernské víno. Nemáme ale ani trochu ponětí jak chutnalo. Maximálně víme, že bylo červené. Potenciální výzkumník se tedy může vydat buď tím směrem, že hledá odrůdu u níž předpokládá zvláště dobrou chuť, která odpovídá jeho představám o přibližném chuťovém vkusu starých Římanů, nebo se pokusí reverzně vykřížit z velmi starých odrůd geneticky co nejpodobnějšího hybrida odpovídajícího zhruba době, kdy falernské zrálo na svazích mezi Kampánií a Latiem.

I když se vám to asi nezdá, šance že se strefíte do původní chuti vína je nesmírně malá a v obou případech přibližně stejná.

Konečně i kdyby se vám to nějakým zázrakem podařilo, nikdy asi nezjistíte že právě v tuhle chvíli to bylo ono. A aby ani toho nebylo málo, zapomínáme na způsob podávání. V mnoha krajích Řecka a Říma se víno pilo s přísadami, které bychom do něj asi dnes nedávali. Pro převoz po moři se do něj přidávala mořská voda, obyvatelé Rhodu si často ředili vína rybím vývarem, mladá vína se "umravňovala" přídavkem sádry nebo borové pryskyřice. Dokonce se do něj dávala myrha nebo voňavky (tehdy většinou celkem bezpečné výtažky z květů). A nesmíme také zapomínat, že se starověká vína téměř vždy ředila. Odrůdy byly tedy šlechtěné tak, aby dobře chutnaly v podobě střiku.

V jednom si můžeme být jisti. Totiž že lidé pili víno pro jeho chuť, ať už nám to připadá jakkoli podivné. Jim by zase možná dělalo těžkosti pochopit  naše chutě při pití whisky, tequily, nebo pojídání finských bonbonů ze slané lékořice.

Vždycky si při takové příležitosti vzpomenu na jednoho domácího pěstitele vína, jehož občas i dost prapodivné výsledky jsem měl možnost ochutnat. Jedno z "vín" (které si zaslouží tyto uvozovky) bylo výrazně trpké, mírně cítit po spálené gumě a mělo pachuť která svírala krk a po níž dřevnatěl jazyk. Sám autor ho hodnotil: "Lahodné!"

Po letech jsem asi podobně připadal já jiným lidem, když jsem jim dával ochutnat lambik Le Marriage Parfait. Na podobné situace bychom neměli nikdy zapomínat, když přemýšlíme o podivných chutích starověkých lidí.

Na závěr to vůbec nejnepravděpodobnější - starověká a raně středověká piva. Začnu jedním věkovitým omylem. V desítkách a možná stovkách učebnic si můžete přečíst, že první pivo vařili obyvatelé starověkého Sumeru. Má to jeden háček. Historik  Peter Damerow z berlínského Max Planck Institut für Wissenschaftgeschichte se pokusil poskládat alespoň většinu podstatných informací o tom co to vlastně tehdy vařili. A jeho závěr zní: Nebylo to pivo, byl to kvas!

 Kvas se dodnes na východě vyrábí, přesto tento konkrétní napodobit nedokážeme. Nemáme totiž nikde kompletní recept.

(Článek chybně uvádí, že v kvasu není alkohol. To platí pro kvas vyráběný v současné době, který se převařuje, klasický kvas obsahuje asi 1% alkoholu a ve starších dobách byl asi obsah alkoholu i vyšší. )


Tyto nápoje mají k sobě vývojově velmi blízko, ale přesto je mezi nimi zásadní rozdíl. Kvas se totiž tradičně vyráběl z chleba. Tato fáze, kdy se nejprve z obilí upečou bochníky či placky, při přípravě piva chybí, za to se v přípravě piva používá k zvýšení cukernatosti sladování. Otázka po původu piva tedy zároveň míří na šíření znalosti sladování.

Recepty na vikingské pivo se sice vyskytují, ale s jejich věrohodností je to velmi podobné jako se sumerským "pivem". Od návodů typu "vezmi Bernarda a svař ho s medem" až po složité věci, které vypadají i celkem zajímavě  jako třeba recept na Heather beer, si můžete být jisti jedním: Nemají s vikingským pivem společného víc, než ten med.

Přes všechno, co jsem dosud napsal jsem neměl v úmyslu nikomu vymluvit experimentální výrobu piva, "starověkého" vína, nebo pokusy o staroslovanskou, vikingskou, keltskou či thráckou kuchyni. Chtěl jsem ale varovat před tím, abychom z takových pokusů dělali jednoznačné závěry o tom jak nechutná či naopak chutná byla dávná kuchyně.

Samozřejmě se pak můžete ptát, jestli má nebo nemá taková snaha smysl a já vím že má. Dávní lidé mysleli jinak než my, a jako jejich myšlení byly jiné i jejich chutě. I když se asi nikomu nepodaří zjistit jak jejich jídla  a nápoje skutečně chutnaly, můžeme dosáhnout alespoň jakéhosi uvěřitelného přiblížení. Možná při tom objevíme něco co se naopak stane oblíbenou chutí v budoucnosti. A to není málo, protože jak říkal Jean Anthelme Brillant Savarin:

Objev nového jídla znamená pro blaho lidstva více než objev nové hvězdy.

Bavor mladší Rodovský z Hustiřan: Kuchařství, to jest knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají
Historie vína: Jak chutnalo a jak se vyrábělo víno v dávných dobách
Wired:2,550-Year-Old Celtic Beer Recipe Resurrected
5,000-Year-Old Chinese Beer Recipe Revealed
American Homebrewer´s Association: Pharaoh Ale: Brewing a Replica of an Ancient Egyptian Beer

pátek 20. ledna 2017

Omlouvání za minulé generace

Západní svět je nemocný syndromem kolektivní viny. Je to choroba zlá, zákeřná a může být i smrtelná. Konkrétně se projevuje pokusem omluvit se za činy předchozích generací a dalšími typy flagelantství.

Abych byl stručný: Ne současní Němci se nemohou omluvit za to, co udělali jejich pradědečkové - nacisté, současní Australané a Jihoafričané nenesou vinu na zvěrstvech páchaných při osidlování Austrálie a Jižní Afriky. Nebyli to oni.

To hlavní ale je, že se nemají komu omluvit. Lidé, kterým se měli omluvit politici Třetí říše i válečníci tehdejšího Werhmachtu jsou dávno mrtví, stejně jako pachatelé vypálení Lidic a Ležáků. Lovce Aboridžinců i zastřelené Aboridžince zakrývá dávno stejná hlína.

Ani celá Evropa se nemůže omluvit za staletí obchodu s otroky, protože nás od tehdejších otrokářů i otroků dělí generace.

Připisovat současným lidem viny jejich předků nebo jejich kultury není náprava minulých křivd, ale vytváření nových křivd. Tohle chápání "dědičného hříchu" Evropanů je mor schopný paralyzovat naší civilizaci. Nevím o žádném důvodu, proč by si každé novorozené dítě zasloužilo v okamžiku narození něco tak strašného jako je obtěžkání všemi historickými  zločiny jeho civilizace.

Dokud si potomci dávných utlačovaných i dávných utlačitelů nedokáží říct "Toto dělali naši předci, ne my. Pojďme se poradit, co dělat, abychom nenesli následky jejich špatných rozhodnutí." tak budeme stále zapletení do koloběhu ukřivděnosti a křivd. Potomci kdysi ukřivděných, kterým však nikdo už nekřivdil budou páchat nové křivdy a budou za to právem nenáviděni.

Přestaňme s tou stupidní hrou. Přestaňme se omlouvat. Nemáme za co.



sobota 17. prosince 2016

Jak funguje newspeak - imigrant, uprchlík, muslim

Nedívám se na zprávy většinou ani ze záznamu, mám k tomu prostý důvod - nestíhám převést mluvenou řeč v newspeaku do češtiny rychlostí mluveného slova. Bohužel mám dost často podobný problém i při rozhovorech s lidmi.

Ukážu vám teď hlavní problém na několika pojmech jako je imigrant, uprchlík, muslim.

Začněme pojmem "imigrant" které se užívá jako synonymum pro obě následující slova.
Takhle například vypadá statistika imigrace do ČR.

















Cituji z Wikipedie (ale podle sčítání z r 2011) 

Podle výsledků sčítání lidu v roce 2011 trvale žilo v České republice 9 569 568 státních občanů České republiky (94,9% obyvatelstva ČR) a 541 664 cizinců (5,1%). Největší skupinu tvořilo 117 810 státních občanů Ukrajiny (26,2% cizinců), 84 380 občanů Slovenska (18,8 % cizinců), 53 110 občanů Vietnamu (11,8% cizinců) a 36 055 občanů Ruska (8,0% cizinců). 

V každém případě je to kolem půl milionu lidí. K islámu se při stejném sčítání přihlásilo
3 358 obyvatel. V celé republice se pak podle odhadu pohybuje asi 22 000 muslimů. Česky řečeno je to o něco více než nic.


Na tomto obrázku jsem se pokusil znázornit, kdo v ČR vlastně žije. Všimněte si, zvláště toho kroužku vlevo. Rozdíl mezi napočítanými trvale žijícími muslimy a celkovým odhadem dělá právě tento kruh mimo registraci. nějakou část z nich budou tvořit cestující obchodníci, kazatelé, turisté atd. prostě lidé se skutečným nebo zdánlivě krátkodobým pobytem. 


Pokud se ale bavíme o muslimech (a protiislámských skupinách) máme na mysli těch cca 22 000 lidí celkem tedy jak registrovaných, tak těch co unikají registraci.


Uprchlíků je v ČR kolem tří tisíc, jen u menšiny předpokládáme že jsou muslimové, u některých můžeme na skutečné vyznání jen hádat podle země původu, což bývá velmi nepřesný odhad. Část muslimů také vůbec nejsou cizinci - jde o potomky z druhé a další generace, ze smíšených rodin či nové konvertity. 


V principu je v ČR uprchlík-muslim vzácný "jako bílý nosorožec". To samé ovšem neplatí o muslimech obecně. Bavíme se tedy o strachu z muslimské migrační vlny, která nás ale ještě nezasáhla a o nebezpečné sektářské mentalitě islámu, který zde už je naopak velmi dlouho. 





Pro srovnání ukazuji jak vypadá počet muslimů žijících v ČR vedle počtu jehovistů. V případě muslimů se bavíme skutečně o sektářském problému, který je ale od jiných velmi podobných problémů odlišen velkým vnějším vlivem arabského světa. Jinak bychom se totiž muslimům s jejich pravěkými zvyklostmi smáli stejně jako jehovistům nebo amišům.

Rozhodně nelze u nás, ale ani třeba v Německu, označení "muslim" vnímat jako synonymum slova "uprchlík" a už vůbec ne jako "imigrant".

Pokud se podíváte na následující obrázek podrobně, zjistíte, že lidé obecně odhadují mnohem vyšší počty muslimů, než skutečně v Evropě jsou. Jsem přesvědčen, že je to jednoznačně kvůli prostoru, kterého se jim dostává v médiích, ve vyjádření politiků i v dosud tolerovaných zásazích do veřejného prostoru.

http://cdn.static-economist.com/sites/default/files/images/2015/01/blogs/graphic-detail/20150110_gdc999_3.png

 Nejen lokální a evropská média, ale i veřejnost a politici žijí v iluzi a chovají se podle ní.

To, co nás skutečně plošně reálně ohrožuje tedy nejsou  ani tak samotní muslimové. Ti prostě jen vznášejí sektářské požadavky tak, jak by to udělala jakákoli jiná sekta hnutím Hare Kršna počínaje a Scientology či Nebeskou bránou konče, pokud by dostali stejnou příležitost. Ohrožují nás naši politici, kteří se snaží zákony vykládat ve prospěch náboženských hnutí, zvláště pak islámu.

Snaha vytvářet výhody ve výuce, medializaci a zákonných výjimkách je na první pohled z hlediska zastoupení vlastně méně pochopitelná než kdyby se někdo snažil stejným způsobem prosazovat jehovisty. Neumím si představit, že by se za ně stejně bily organizace jako Hate Free Culture, že by se na Prague Pride rozebíral vztah scientologie a homosexuality, nebo že by ministerstvo nemělo nic proti programu Jehovisté do škol. 


Že je islamizační kampaň vedená a financovaná ze zahraničí, není až tak složitá spekulace, evropské muslimské komunity totiž zjevně v současné době nemají ani potenciál voličů ani dostatek vlastních prostředků na to aby měly nějaký politický význam.  

Na závěr si neodpustím srovnání zastoupení deklarativních muslimů (zelené kolečko) a deklarativních ateistů (těch co se k ateismu hlásí - přibližně 3,6 milionu) v České republice.

 


PS: Doufám, že je zřejmé, že v tuto chvíli požadovat změnu ústavy kteréhokoli z evropských států a tím méně České republiky je kardinální zhovadilost.  Viz Měnící se Evropa bude vyžadovat změnu ústavy, míní elitní právníci
S agresivní sektou je třeba jednat jako s agresivní sektou, ale samozřejmě dle "zásluh".

Další informace a zdroje dat:
ČSÚ:  Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu - 2011

Uprchlíci a žadatelé o azyl v ČR
Ministerstvo vnitra České republiky Odbor azylové a migrační politiky: MEZINÁRODNÍ OCHRANA V ČESKÉ REPUBLICE roční statistický přehled
CIC: Kde hledat statistiky týkající se migrace?



pondělí 5. prosince 2016

Vadí mi mladí komunisté kvůli mladým komunistům

Někdy, když na to mám tu správnou náladu, se bavím i s mladými komunisty. Nejde mi přitom ani tak o to jim něco rozmlouvat, spíš chci pochopit to jak vidí svět oni osobně a jakou si v něm přisoudili roli.

Pamatuji si, jak mě překvapilo, že i přes celou historii komunistických vlád, se stále cítí být dědici ideálů Francouzské revoluce a pokračovateli v tradici lidských práv.

Vlastně mi dost objasnili kde byl ten spor, pro který se kdysi rozhádali se socialisty.
Jejich představa je, že nerovnost v majetku způsobuje nerovnost v právech a proto je potřeba všechen majetek přerozdělit, klidně i násilím. Tím chtějí zachraňovat lidská práva.


Zároveň se ale cítí  ublíženě, když jim připomenete chování komunistických vlád. Prohlásí, že se komunistická teorie o těch dob už dávno vyvinula, že je jiná, že došlo k politováníhodným chybám...
Že oni jsou přece už jiní...

Něco takového se mi snažil vysvětlit jeden vlajkonoš, zatímco já měl co dělat, abych se ho nepokusil probodnout žerdí jeho rudé vlajky.

Chvíli před tím jsme totiž oba byli součástí demonstrace za práva polských žen na rozhodování o vlastním těle. Ve chvíli, kdy se organizátoři rozhodli pořídit snímek shromáždění, vylezl tenhle klučina na Palackého pomník za našimi zády a začal nad skupinkou mávat rudou vlajkou. Není lepší způsob, jak legitimitu jakéhokoli shromáždění totálně znemožnit.

Nevím, z jakého důvodu může vidět český mladokomunista své právo chápat jakoukoli demonstraci za lidská práva jako "svoji". V každém případě podobné akce ubližují všemu čeho by demonstranti mohli společně dosáhnout.

Asi si říkáte že celé hnutí soudím podle jednoho magora. Ne není tomu tak.

Před delším časem jeden z mých přátel pořádal demonstraci proti vládě. Měl k tomu celkem dobrý důvod - byl to čas schvalování VKT - Velkého Katolického Tunelu. Ve snaze vytvořit co nejmohutnější dav vešel v jednání s mladými komunisty. Varoval jsem jej, ale nebral to vážně.

Samotná demonstrace vypadala jako průvod, který po zformování vyšel na Václavské náměstí. V tu chvíli z jedné z bočních ulic vyšla početná skupina komunistických vlajkonošů a postavila se do jeho čela. Dav za nimi se začal poměrně rychle rozpadat. Kdybych to nesledoval úplně od začátku všech jednání, myslel bych si že ty mladé komunisty zaměstnává vláda na rozhánění demonstrací.

"Jak to mohli udělat? Vždyť přece slíbili..." podivoval se přítel později v hospodě.
"Jsou to komunisti..."

Ano nesnáším mladé komunisty, nesnáším je opravdu silně (přibližně jako hnutí Ne základnám). Není to proto, že bych jim připisoval viny minulých generací, je to proto, jak se chovají teď. Jak haj*lové..pardon komunisté.

neděle 4. prosince 2016

Mýtus o 87% mužů

Budu psát o jednom zdánlivě malém problému, který má ale velmi dalekosáhlé následky. Chci vám totiž něco napsat o kondomech a tentokrát to nebude o papežovi a o Africe, ale o téhle naší malé zemi a o problému, který si nikde nepřečtete.

O tom že muži včetně těch našich neradi používají kondomy se můžete dočíst na mnoha diskusích i v článcích na mnoha místech webu například:

Pro ženy: Podlé výmluvy mužů: Jak odmítají kondomy?


Podle průzkumu, na který se dovolává například tento článek Čechům se do kondomů nechce: Používají je 2x méně než zbytek Evropanů používá kondomy jen 14% českých mužů.

Asi by měl někdo nahlas už říci, že je možné, že přinejmenším část mužských výmluv vlastně žádné výmluvy nejsou. Problémem je totiž neinformovanost a také zarputilé přežívání jednoho mýtu.

Ten mýtus praví že 87% mužů vyhovuje standardní velikost prezervativů. Tuto velikost u nás běžně dostanete v obchodech bez dalšího označení a odpovídá zpravidla číslu  53.

Číslo u kondomu znamená jeho délku , když jej srolovaný zmáčkneme ze stran, je to tedy zhruba polovina obvodu jeho kroužku. Tady byste měli asi trochu zbystřit. Pokud dobře počítáte, a přidáte nějakou rezervu pružnosti, zjistíte, že jste pravděpodobně nadprůměrně vybaveni. Není to tak docela pravda. Podle mapy je totiž většina českých mužů prostě vybavena lépe.

I když se do kondomu dají nalít 2-3 litry vody (a při testech až 22 litrů), nic to neříká o tom, že vám taková věc bude pohodlná. Navíc nebude ani bezpečná. Příliš malé kondomy mají tendenci se při používání rolovat a hrozí u nich i mnohem větší riziko protržení při nasazování.

Moc se nedivím, že většina mužů při rozhodování mezi sexem s požitkem + rizikem a sexem s nepohodlím + taktéž rizikem, dává přednost první možnosti. V každém případě nabízet jakousi standardizovanou velikost je opravdu špatný nápad. Ať jste vybaveni více, méně nebo průměrně, pravděpodobně vám sedět nebude.

Není bez zajímavosti, že například ani na stránkách našeho výrobce Durex se mezi nejčastějšími otázkami velikost kondomu vůbec neprobírá.

Ve skutečnosti si většinou český muž nijak nepomůže ani když zakoupí kondom označený jako XXL. Ty totiž odpovídají číslům 54 až 56. U nás by ale byla běžně potřebná i velikost nad 60! Naopak naši vietnamští muži by zase ocenili většinou čísla menší.

I když je ale nabídka kondomů v každém obchodě s potravinami, v automatech na záchodech i na benzinkách, ve variantách s čokoládovou, banánovou a jahodovou příchutí, lubrikované i nelubrikované, pro svou správnou velikost musíte do sexshopu. K bariéře studu při nákupu prezervativů se tedy přidává ještě další. 

Hlavní překážkou je přesto neznalost. Většina mužů (a patřil jsem mezi ně donedávna i já) vůbec netuší, že se dají koupit i jiné velkosti kondomů, než jsou běžně dostupné v obchodech. 

Standardně velké kondomy tak mají u nás dvě funkce: bránit početí a odrazovat od jejich dalšího používání.

Celé to můžete brát jako exkurzi do světa sexu, jaká dosud na Enzmannově arše nebyla, jenže ona je to vážná věc. Píši zde opravdu o selhání trhu, který vytváří iluzi dostupnosti a spolehlivosti u věci, která ve skutečnosti nefunguje. A píši také o obrovském riziku, které je srovnatelné s tím africkým problémem s kondomy.

Nejmladší generace je totiž průměrně také nejvyšší částí našeho obyvatelstva a jejich tělesné rozměry se samozřejmě netýkají jen délky končetin. S tímto přístupem jsme na nejlepší cestě je úplně odnaučit používání kondomů. Vystavujeme je tak největšímu riziku

Před třemi lety varovali naši lékaři, že se opět vrací jedna ze starých metel lidstva - syfilis. Šíření právě této nemoci přitom dokáže používání kondomů dramaticky omezit.

Není už na čase přestat si nalhávat, že je vlastně všechno v pořádku a prostě o tom začít mluvit?