Počet zobrazení stránky

čtvrtek 22. prosince 2011

O smutku a zoufalství

To že zemřel bývalý prezident Československa, Česko-Slovenska a nakonec i České republiky Václav Havel, se v našich médiích nedalo přehlednout. Mnohé, co se dále dělo a děje kolem uctění jeho památky nás (potažmo lidi za zpravodajství zodpovědné) ale usvědčuje jen z toho, jak zoufale neumíme zvládat podobné situace.
"Zoufale" je v tomto případě to správné slovo, protože zoufalství na rozdíl od smutku je počítáno za jednu z hlavních neřestí. Naše média ve všech zprávách nesla tíseň, omezovala svůj účel jen na informování o této jediné smrti, zkrátka se neuměla k situaci postavit.
A tak mlčela o smrti diktátora Kim Čong-ila, o katastrofě na Filipínách, o miliardách které naše země z EU nedostane, protože naši ministři nechtěli nezávislé audity. Tyhle zprávy mohou vypadat vedle smrti prvního prezidenta nezajímavě, ale dokazují, že se svět nepřestal otáčet, že jiní lidé potřebují naší pomoc a že by nás mělo zajímat, jestli nový diktátor v čele nepředvídatelné jaderné velmoci povede svou zemi ke smíření nebo k válce. Můžeme plakat, ale neměli bychom kvůli tomu oslepnout.
Jenom diktátoři touží po tom, aby lidé při zprávě o jejich smrti propadli v zoufalství, stříleli se, věšeli a skákali z mostů, protože jejich vize světa je sobecká – svět bez nich žádný smysl nemá. (Jen já sám bych dokázal správně plakat na svém vlastním pohřbu! - Byl jednou jeden král)
Zoufalství je chorobný smutek, který se živí sám sebou a sám od sebe se prohlubuje. Zoufalství paralyzuje, mučí, vězní... Když člověk zjistí, že propadá zoufalství, měl by se mu postavit a pokud to nestačí, požádat o pomoc, někoho obejmout, svěřit se nebo vyhledat psychologa či (případně) psychiatra.
Je důležité bojovat se zoufalstvím, aby nás nezačalo ovládat a nutit chovat se zoufale.
Na přirozeném smutku nic tak špatného není. Jen emoční idioti si myslí, že je lidskou povinností smutek skrývat, neobtěžovat s ním, udržovat dobrou náladu i za cenu přetvářky. Přirozený smutek nutí člověka obrátit se do sebe, hodnotit, přemýšlet. Je to pocit, který bychom si měli prožít a který nás může i obohatit, poučit a spojit. Psychologové někdy přirovnávají takový smutek ke kukle, ze které se vylíhne motýl - člověk o něco lepší než dříve.
Nad smrtí lidí, které jsme měli rádi, vyjadřujeme soustrast – to zvláštní slovo které spojuje význam slov „společná“ a „bolest“. Smutek nám totiž dává prostor pro empatii, možnost pomoci jen svou přítomností, pochopit něco, co bychom sami neprožili a možná nepochopili.
Mě smrt našeho exprezidenta přinutila zamyslet se nad tím, že hrdinové nikdy nebývají těmi dokonalými úhelnými kameny všech ctností a přece něčím, možná několika okamžiky, kdy se postavili za správnou věc, zůstávají hrdiny.
Uvědomil jsem si, že i v politice je pro mě důležité, aby se lidé nebáli dávat najevo své city a pocity. Ostatně těžko lze najít větší rozdíl v mimice a projevování citů, než mezi Havlem a jeho předchůdcem Husákem.
Přál bych si zase prezidenta, který se umí usmívat a ne vysmívat.
Znovu jsem si uvědomil, že chci prezidenta humanistu a ne ekonomistu.
Připomněl jsem si, že prezident by měl být spíše moudrý než vychytralý, neměl by se bát a (přesto) nekrást.
Během těch posledních dní jsem byl i několikrát překvapen jinými lidmi i sebou.
Překvapilo mě, že mi vadí mediální paralýza, ale že mi nejen nevadí prezidentský pohřební rituál, dokonce mi připadá naprosto přiměřený. Ostatně těch několik tisíc lidí doprovázejících rakev dokazuje, že takové přechodové rituály mají stále svůj smysl.
Jen nedokážu poslouchat rituálně zasmušilé projevy politiků, kteří ještě před pár dny vykřikovali o pravdoláskařích a havlovcích, sledovat předstíraný žal bojovníků proti lidským právům, když v projevech vyzdvihují Havla za to, že se zasadil právě o ně. Přitom vím, že to budou oni, kdo za několik dní bude vykládat o tom, co by si Havel přál a jak co myslel.
Překvapil mě, a musím říci že v dobrém, návrh Fera Feniče, abychom po Havlovi pojmenovali letiště. Nejsme na to zvyklí, ale vlastně by to byl vhodný projev vděčnosti, který by v sobě měl i určitou symboliku. Václav Havel nám otevřel svět a v mnoha zemích byl on sám pro nás tím nejlepším vyslancem.
Myslím, že pokud by i ostatní obyvatelé naší republiky našli ve svém smutku něco takového, bylo by to pro naši zemi dobré, už vzhledem k blížícím se prezidentským volbám, které by možná (více než dvacet let od daného slibu) mohly poprvé skutečně proběhnout jako přímé.

neděle 18. prosince 2011

Právo na duchovno

Opět jsem byl svědkem nechutného znásilnění pojmu duchovno. Děje se to ostatně každý den a téměř pokaždé, kdy nějaký „duchovní“ otevře ústa, aby hlásal myšlenku, že se duchovno jaksi skrývá v náboženství a nejlépe v tom organizovaném.
Když pominu, že profese „duchovního“ není v principu o nic víc blíže duši (natož duchu) než profese reklamního grafika, musím se ptát: Jakým právem? Jakým právem si děláte na duchovno patent? Proč si myslíte, že věřící mají k duchovnu nějaký větší sklon než nevěřící? Jak vůbec můžete takhle hodnotit něco (totiž prožívání nevěřícího), do čeho něj nejste schopni ani na sekundu nahlédnout?
Jednou jsem kvůli podobné poznámce tvrdě napomenul Mnislava Zeleného (kterého si ovšem jinak vážím a mám ho rád, byť je to věřící). Srovnával tehdy duchovní svět amazonských Indiánů a lidí západní civilizace. Řekl, že šamani oněch Indiánů byli v duchu na Měsíci už dávno, zatímco my k tomu potřebovali rakety, protože už nejsme duchovní.
Zastavil jsem ho, tuším poněkud rozzlobeně, a řekl přibližně:

„První člověk vstoupil na povrch Měsíce a stovky milionů, možná miliardy lidí mělo v tu chvíli pocit, že tam jsou s ním. Co je to jiného, než hluboký duchovní zážitek?“

Opravdu si myslíte, že člověk který zná skutečnou vzdálenost hvězd, prožívá pocit závratě z hvězdnaté noční oblohy jinak než člověk který si myslí, že je tam naskládal bůh?
A pokud ano, neprožívá naopak ten pocit hlouběji právě proto, že ví, jaká nesmírná dálka to je a že mnohé z těch hvězd, na které se dívá, už dávno zhasly?
A když už jsme u toho, dokázali jste si někdy představit geologický věk? Myslím skutečně představit, ne jen říct: tenhle kámen je starý...
Jestli ano, jaký to byl pocit?
I když nejsem věřící, schopnost prožívat je lidská, nikoli náboženská, stejně tak schopnost vnímat krásu, sounáležitost, dobro a zlo, schopnost empatie, lásky, přátelství, soucitu a vlastně jakéhokoli citu - všechno co je od nepaměti označováno jako duchovno. Jen prostě nevěřím na samotnou nesmrtelnou duši.
„Duchovní“ (a je jedno jaké církve) předstírají duchovno stejně mizerně, jako pornoherečky předstírají rozkoš a stejně drze, jako porno ukazuje, že „pouze toto je sex“ se nám chlapi v zlatem krumplovaných sukních snaží nalhat, že „pouze toto je duchovno“.
Ne, pánové a dámy s křížkem na krku a krvavou knihou v kapse, hledání duchovna nemusí vést k církvi a často nemusí vést ani k víře. Myslíte si, že když potkáte ateistu nebo agnostika, že jste našli nepopsaný list, člověka kterému můžete konečně vyjevit to duchovno, o kterém dosud neměl ani tušení?
Třeba je jeho pohled mnohem hlubší než ten váš a možná, že kdybyste věděli, jaké je jeho prožívání, styděli byste se za to, co teď nazýváte duchovnem.

Poznámka: Zaměrně zde nerozebírám pojem "duše".

Konkurz na českého prezidenta

Tak prý by si občané České republiky mohli zvolit sami prezidenta. No, dobrý pokus, sice to bude první a zároveň poslední svobodná volba podle tohoto řádu, protože do příští volby se jí povede politickým stranám nějak zmanipulovat, ale buďme rádi za tu jednu šanci.
Samozřejmě že nějací ti borci už jsou připravení, ale když jsem je viděl vyřazené na stránkách Aktuálně.cz, neudělalo se mi volno.
Promiňte dámy a pánové, ale svoji roli jste už jaksi v politice měli. U částí z vás (Bobošíková, Zeman) bych byl rád, kdybyste se nikdy v politice neobjevili. U dalších (Schwartzenberg, Švejnar, Sobotka) mám zase pocit, že už rozhodně nevyjadřují naši budoucnost. Jiní jsou mnohem cennější tam kde jsou (Rychetský). A v případě některých bych byl rád, kdyby se do politiky vůbec nedostali (Okamura, Gott, Halík, Babiš), buď proto, že by to škodilo jim, nebo proto, že by to škodilo všem.
Měli bychom navrhnout někoho „normálního",nebo spíš někoho kdo by představoval nějakou vizi, naději, perspektivu!
Aha, ale koho?
On by měl mít také nějaký rozhled...přemýšlím....přemýšlím
Tak jo, nevím, ale mohu alespoň vypsat, co by měl umět nebo představovat:
Měl by být moderní, humanista, demokrat, nejlépe s větší znalostí sociologie, lokální patriot, s dobrými řečnickými schopnostmi, dobrý diskutér se základní ekonomickou orientací, kvalitní logikou...mě vychází, že je třeba ho hledat na fildě (FF UK, FF MU).
Mé soukromé přání samozřejmě je, aby to pokud možno nebyl věřící. Víte po dvou polistopadových věřících prezidentech a současné masírce a počtu popíračů evoluce na Hradě bychom si také my – většinová menšina zasloužili mít vlastního prezidenta, ale asi bych snesl i hodně umírněného křesťana.
Možná se divíte, že neuvádím, mediální proslulost ani hmotné zajištění. Nepovažuji je za tak důležité. Finanční zajištění není záruka nezkorumpovatelnosti - na to už dojelo hodně teoretiků. Problémem by mohla být jen hmotná nouze, ale tu u kandidáta na prezidenta tak úplně nepředpokládám.
Do veřejného povědomí se dobrý člověk dostane za rok, v tom by nebyl problém. Každej z těch nominovanejch sedmispáčů to ví, proto nic nedělají, zubit se z plakátů začnou až za tři čtvrtě roku. Takže dobrý kandidát by teď šanci měl.
V součtu potřebujeme prezidenta filosofa nikoli ekonoma (těch je tam dost), a to nikoli filosofa-básnivého literáta, ale mistra logiky a přitom humanistu.
Znáte takového?

Má katolická církev vůbec co slíbit?

V dopise Lenky Procházkové, který se jinak zabývá církevním majetkem jsem narazil na formulaci, která mě až zaskočila jednoduchostí formulace a zároveň úplným rozporem s realitou. Dovoluji si tedy odcitovat tento odstavec celý:


"Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky."


Převedeno do hovorové řeči dostává katolická církev obrovské pole pro vlastní propagaci (propagandu) snad ve všech myslitelných státních institucích. Za to slibuje, že udělá obyvatele lepšími, mravnějšími a bude šířit dobro.
Domnívám se, že pokud v současnosti požaduje církev plnění nějakých dohod od státu, měly by také státy požadovat účty z konání obecného dobra a z mravního formování obyvatel.
Mám dojem, že většina smluv s církvemi (nejen tzv konkordáty) vykazuje jistou nerovnost. Zatímco jejich plnění ze strany států doložit lze, plnění závazků ze strany církví naopak doložit nelze.
Většinou se zdá, že činnost církví nemá na morální úroveň obyvatel vliv, nebo má dokonce vliv negativní.
článek1: Osel.cz
článek 2: Osel.cz
článek 3: Osel.cz
článek 4: Osel.cz

Obecné výzkumy navíc ukazují jako morálně zaostalé spíše ty státy, kde má náboženství silnou roli ve společnosti.

Ani v oblasti duševního zdraví si náboženská víra nevede příliš dobře.
Jistě, známe i psychology, kteří jsou zároveň nábožensky činní jako například Jaro Křivohlavý nebo Isidor Baumgartner. Ti odlišují "patologickou" a "zdravou" náboženskou víru. Pokud bychom ovšem jejich hlediska promítli zpětně do minulosti, museli bychom většinu činnosti církví (buďme spravedliví, nebyli to jen katolíci), označit jako patologickou.
A tak zatímco populární články se snaží interpretovat víru spíše jako lék, odbornější veřejnost stále více vidí v poškození duševního zdraví původ samotného náboženství.

Náboženské prožívání či přímo pocit transcendentna lze dokonce určitým poškozením mozku "nastartovat" a naopak náboženství má zjevně schopnost změněné stavy vědomí navozovat (asi jako po drogách).

Otázka je, zda vůbec můžeme od společnosti vytvářející efekt řízeného šílenství očekávat, že udělá společnost etičtější, mravnější nebo jakkoli celkově lepší.

Luxusní větrníček

Před nedávnem jsem pročítal jakousi zprávu o tom, nakolik se vyplatí nebo naopak nevyplatí malá větrná elektrárna. Článek pro domácí větrníky vyzníval značně nepříznivě a při patřičném podložení důkazy jsem mu musel dát za pravdu.

Stručně lze námitky proti malým domácím větrným elektrárnám shrnout do dvou bodů:

1.) Vyrábějí prostě málo proudu a získanou energii ještě dále ztrácejí při ukládání a opětovném použití. Je jednodušší připevnit klikovou hřídel čerpadla rovnou k „větrníku“ než se snažit energii skladovat.

2.) Nevyplatí se, protože jejich cena a účinnost dávají naději na komerční návratnost přes dvacet let, ale v záruce jsou jen dva až tři roky a v celkové sumě nejsou započtené ceny za servis.

S oběma námitkami nelze než souhlasit, přesto mi to nedá, abych k problematice malých větrných elektráren ještě něco nedodal.

Tím „něčím“ je jejich postavení „luxusního“ ale ve skutečnosti hloupě předraženého zboží. Všemožné druhy větrných elektráren nejsou nijak konstrukčně ani výrobně nákladné, jak dokazují už plánky na domácí větrnou elektrárnu z doby socialismu, nebo nekonečné množství pokusů s různě rozřezanými barely a novodurovými trubkami. Lopatky či „křídla“ mohou být stejná, jako u leteckých modelů, dynama vyrábět umíme a pokud jde o elektroniku, bývá v těch hračkách mnohem jednodušší než v nejlacinějším mobilním telefonu. Dokonce někdy nemusí být vůbec.

Není žádný důvod, aby nejmenší větrné elektrárny stály více, než dva až tři tisíce korun. Tedy více než desetkrát méně, než skutečně stojí. Pak pochopitelně začnou některé výpočty vycházet výrazně jinak. Malý „větrníček“ by uvítal leckterý chatař, turista a majitel horské boudy jako nabíječku baterií nebo náhradní zdroj.

Jenže pro ně se zatím žádné malé větrné elektrárny nevyrábějí, vyrábějí se pro snoby, kteří se chtějí chlubit svou „ekologičností“ nebo si napravit karmu za požívání SUV.

Hodně to celé připomíná situaci, která panovala ještě nedávno, na trhu čteček elektronických knih. Cena kolem deseti tisíc korun za přístroj složitosti a výrobních nákladů kalkulačky byla nejen nesmyslně přemrštěná, ale úplně zabíjela možnost, že by takové knihy bylo možné prakticky požívat. A tak zatímco si v Africe stavějí domorodci větrné elektrárny z odpadků a jízdních kol, my mudrujeme nad elektrárnami za desetitisíce, abychom dospěli k názoru, že proud z nich by pro nás byl přece jen příliš drahý.

Módní „zachraňování planety“ udělalo z malých větrných elektráren luxusní zboží – idiotsky luxusní.

pátek 25. listopadu 2011

Zvrácený

Je cosi zvráceného v našem státě a nemyslím tím jen politiky.
Je zvrácené, když mohou studentky a studenti snadněji legalizovat svoje výdělky z prostituce, než z hraní hudby na náměstích.
Je něco zvráceného v tom, když organizace na "ochranu práv" vybírají peníze od muzikantů na "ochranu" jejich práv před nimi samými a pokutují i zpěv státní hymny.
Je zvrácené, když vám mohou za zapomenutou pokutu v tramvaji za deset let zkonfiskovat vybavení bytu.
Je zvrácené, když za zničení památky nedozírné ceny nebo krádež veřejných prostředků smějí být uděleny pokuty výrazně nižší, než je zisk pachatele.
Je zvrácené, když pravidla pro zvolení do zákonodárných sborů vytvářejí stejní lidé, kteří jsou podle nich voleni.
Je zvrácené, když zemi vládne zloděj.
Je zvrácené, když lékař musí shromažďovat informace o vaší rodině a majetku, ale na internetu nenajdete videa z jednání radnic, kvůli "ohrožení osobních údajů."
Je zvrácené, když jsou z daní země, kde jsou tři čtvrtiny ateistů, odváděny miliardy na platy farářů a církevní výdaje.
Je zvrácené, když lidé podezřelí z korupce vytvářejí strategii proti korupci.
Je zvrácené, když v době internetu požadují úřady desetitisíce korun za informace, které by měly být veřejné.
Je zvrácené, když jsou názory teologa a astronoma na původ vesmíru považovány za stejně hodnotné.
Je zvrácené, když korupčník káže o morálce a komunistický kolaborant klade věnce k památníku 17. listopadu.
Je zvrácené, když je lidem, kteří válku nikdy nezažili vnucováno povědomí o jejich podřadnosti kvůli údajné zbabělosti jejich prapředků.
Je zvrácené si zvát zahraniční experty, aby nám poradili to co víme, ale lidé ve vedení to nechtějí slyšet.
Je zvrácené, se přes dvacet let vymlouvat na komunisty, protože za tu dobu lze vybudovat stát od základu.
Je zvrácené, když v oficiálních médiích dostávají mnohonásobně více prostoru pověry než věda.
Je zvrácené, když máme zastupitelskou demokracii a přesto většina lidí nemá koho volit.
Je zvrácené, když novináři podlézají politikům, protože se bojí, že by se s nimi jinak přestali bavit.
Je zvrácené stavět tunel za desítky miliard a vysvětlovat lidem, že není na důchody a na lékaře.
Je zvrácené začít stavět silnici dříve, než je vykoupena půda na které má stát.
Je zvrácené, když jsou za celebrity vydáváni lidé kvůli svým známostem a ne díky svým schopnostem.
Je zvrácené, když v pohádkách hrají prince lidé, kterým už dávno bylo čtyřicet.
Je zvrácené, když je svoboda podnikat v průmyslu povýšena nad svobodu dýchat.

Možná mi ale připadá svět vzhůru nohama, protože jsem to naopak já, kdo je zvrácený.
Své názory na tyhle věci ale změnit nechci.

Vyspělejší než Itálie...

O tom, jak se dá z jakékoli zprávy udělat večírek s ohňostrojem, svědčí článek z IHned.cz.
Optimistický titulek hlásá, že jsme vyspělejší než Itálie. Sice jsme se od posledního průzkumu propadli o dvě příčky, ale to zase tak nevadí, protože jsme stále ve skupině nejprogresivnějších zemí světa.
No jak se to vezme. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem s opovržením komentoval "vyspělost" Španělska, Francie a také Itálie. Historie, památky, umění, ano to tam skutečně je ale třeba vzdělání?
Ne, to opravdu ne.
Takže jsme je nepředehnali, spíše jsme se pod ně nepropadli, za námi zůstávají ve skupině nejvíce prosperujících států Spojené arabské emiráty, Polsko, Uruguay a Itálie.
Není jich tedy nijak moc, pokud to budeme brát i nadále po dvou příčkách dolů, stačí dva roky a už se mezi nejvyspělejší země počítat nebudeme...


Světlo dělá show

Předpokládám, že touhle dobou právě skončilo další krásné kino. Tentokrát je to Scala v Brně. Důvod konců většiny těhle nádherných sálů je v nich samotných. Ne v jejich velikosti ani konstrukci, dokonce často ani v zastaralosti vybavení, ale v jejich provozovatelích. Zapomněli že film je show a nevědí jak dělat show.
Většina z nich si myslí, že prostě přijdete do práce, zapnete všechny světla, dáte film do promítačky a ony se vám nějak vydělají peníze.
Tímhle způsobem ovšem lze naprosto jistě jen prodělat spodky. Kino je sál postavený kvůli tmě a světlu. A světel je v něm skutečně hodně. Máte nouzová světla, hlavní sálová světla (a někdy i pomocná sálová světla), pódiové světlo kterým se nasvěcuje celé pódium, reflektory a světla s Fresnelovými čočkami, světla předsálí a světla která osvětlují reklamu.
Většinu z těch světel neumí nikdo obsluhovat.
To lidé si opravdu myslí, že umění ovládat světla znamená vědět, kde je vypínač!
Například světla v předsálí by vůbec neměla svítit celou dobu projekce, měla by se rozsvěcet, na dobu než se sál vyprázdní a znovu naplní. Ta světla jsou totiž většinou záměrně předimenzovaná právě proto aby palác ohromoval svou září. Když je ale necháte puštěné celou dobu, sežerou víc proudu, než kolik jste vybrali na vstupenkách.
Dnešní majitelé to většinou nechápou a proto tu a tam nechávají v původních světlech nějakou žárovku. Výsledkem je, že v předsálí zůstává permanentní pološero. Je to přece jednodušší!
Když občas vidím v té temnotě všechnu tu mosaz, bronz, kamenné a dřevěné obklady, sochy...zkrátka všechno co mělo být osvětleno a vystaveno na odiv, jímá mě smutek.
Ještě horší je to ale v samotném sále. Ve většině kin nenajdete jediného člověka, který by dokázal obsluhovat reflektory. Hra světelných kuželů, bez kterých se žádná skutečná filmová slavnost neobejde, se prostě nekoná.
A vzhledem k tomu, že jen minimum kin mívá dnes ještě také něco jako přípojku na mikrofon, vypadá vše co se děje na pódiu jako bleší divadlo v pantomimě.
Reflektor má schopnost soustředit pozornost celého sálu do jednoho bodu, pocitově vytáhnout dopředu třeba jedinou postavu, například člověka, který program uvádí. Ano naše konzumní kina takového člověka nemívají, ale v kinosále přece nemusíte mít jen filmy. Kinosál je odhlučněná místnost, dají se v ní pořádat koncerty a přednášky, udělování cen, kongresy...
Cokoli co má mít slavností punc a atmosféru.
Jenže to by nesmělo být vidět, jak se všichni snaží na kinu šetřit.
Počínaje těmi žárovkami...

úterý 18. října 2011

Hrabáč pražský

Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hrabáči (Tubulidentata)
Čeleď: hrabáčovití (Orycteropodidae)
Druh: hrabáč pražský (Orycteropus pragensis)

Hrabáč pražský (Orycteropus pragensis) je středně velký savec původem z ze střední Evropy. Anglické jméno megakokot [m:ga:kkt] pochází ze slovenštiny a znamená „politické prase“. Hrabáč pražský byl původně řazen do rodu homo jako člověk (Homo sapiens sapiens, Homo erectus, Homo habilis) díky značným podobnostem. Nicméně dnes již víme, že ty jsou pouze důsledkem konvergentní evoluce. Z podobných důvodů má hrabáč pražský společné rysy s prasaty, kteří vůbec nejsou lidem příbuzní.
Nejbližší příbuzní hrabáče pražského jsou hrabáč brněnský a  hrabáč bruselský. Na rozdíl od hrabáče kapského nežere termity. Potravu si opatřuje jako sociálnní parazit .
Z důvodů maskování v lidské společnosti často předstírá, že umí hrát golf. Nesnáší však jakékoli náznaky kultury a je alergický na zeleň.
Hrabáč je velice dobře přizpůsoben k hloubení tunelů, jimiž se dostává ke státním, městským i firemním pokladnám.  Tunely hloubí pomocí svých silných předních hrabavých nohou, které jsou opatřeny drápy.(tzv tunelování)
Zbarvení hrabáče pražského je růžové, někdy překryté šedivým sakem.
Oblast v níž se vyskytují hrabáči pražští se pozná podle jejich zaschlého trusu, který se rozpadá v pravidelných šestiúhlých útvarech známých jako tzv. zámková dlažba.

Hrabáče pražského můžete v ČR spatřit ve státních institucích a managementu větších firem.
Je celkem hojný, chráněný není.
Odstřel je povolen celoročně.

Tainterovo dogma

Na několika besedách v Praze a také na jedné v Brně jsem se setkal s tvrzeními vycházejícími z knihy Josepha A. Taintera - Kolapsy složitých společností. Na téhle knížce je zajímavých několik věcí. První je ta, že vůbec upozornila na problematiku kolapsů. Druhou takovou okolností je, že přijímá jako nezvratná tvrzení, která nijak nezdůvodňuje.
Stejně nekriticky je pak přejímají i jeho čtenáři.
Tvrzení, že vnější příčiny nebo válka nemohou být důvodem kolapsu prostě nejsou pravda. Zánik kultury útokem jiné lépe vyzbrojené a početnější kultury samozřejmě vysvětlit lze. Ekologické důvody mohou být někdy tak dramatické, že není potřeba hledat další důvody ve struktuře společnosti. Například výbuch sopky Théra v 17 století př. n. l. by bezpečně dovedl ke kolapsu jakoukoli fungující civilizaci doby bronzové, bez ohledu na to zda by byla právě na vzestupu nebo ve fázi úpadku.
Podobně se tvrzení,že "špatná vláda je cenou za jakoukoli vládu", neopírá vlastně vůbec o nic. To že ideální vládu neznáme neznamená, že neexistuje možnost takovou vládu vytvořit.
Poslední pověra se týká samotné složitosti. Tainter předpokládá, že důvodem úpadku je přílišná složitost společnosti. Úplně při tom ale přehlíží její účelnost. Složitost která nemá funkci samozřejmě vede k úpadku společnosti, protože je chorobná. Na společenské úrovni odpovídá rakovině. Sám jsem pracoval ve společnosti, kde jsem měl nad sebou sedm ředitelů. Taková společnost není o nic přirozenější ani životaschopnější než dvouhlavé tele.
Společnosti, které kolabují kvůli neúčelné složitosti jsou samozřejmě patologické, protože jim chybí mechanismus, který by nesmyslné útvary odstraňoval a ty potom plodí další patologické vyhlášky, akce a podútvary. Při této zhoubné činnosti navíc spotřebovávají prostředky, které by byly potřeba jinde.
To co je na knize přínosné je zjištění, že kolaps z důvodů neúčelné složitosti nezpůsobuje chudina ani střední třída, ale mocenská elita (oficiální i neoficiální). Jde o úřady a spolky, které hromadí majetek a moc, samy ale nic neprodukují, naopak produkci brzdí nebo úplně blokují (stát - přehnané daně z výroby, mafie - výpalné od podniků a farmářů).
Zatímco Tainter se k problému nesmyslné složitosti staví zcela fatalisticky, já tvrdím, že řešení má. Je jím vytvoření sebeozdravného systému založeného na hodnocení účelnosti - tedy vyhodnocení, zda instituce skutečně slouží účelu, pro který byly vytvořeny. S tímhle požadavkem bychom se měli vrhnout jak na náš mocensko-byrokratický aparát, tak na mocenské struktury Evropské unie.
Pokud se tomu vyhneme, čeká nás kolaps, který by pak byl samozřejmě naprosto přirozený.


http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Tainter
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=469
http://www.kosmas.cz/knihy/142045/kolaps/
http://en.wikipedia.org/wiki/Jared_Diamond

Hodnota tradičního loga

O půlnoci ze soboty na neděli (15. až 16. října) jsem se vrátil z festivalu krátkometrážních filmů Brno 16. Tímto deformovaným názvem se teď označuje festival s 52 let dlouhou tradicí - Brněnská šestnáctka. Nový, mladý a ambiciózní tým se rozhodl vykonat "spoustu změn", aniž si ovšem ověřil, jestli někdy v minulosti někdo něco takového už nezkoušel a k čemu to vedlo.
Mimo jiné se pustil také do úpravy loga a názvu. Bohužel podobný jev vídám teď celkem často. Sám jsem byl redaktorem časopisu VTM k němuž byl z nepochopitelných důvodů přilepen nesmyslný nápis Science.
Myšlenka že změna názvu festivalu, časopisu nebo prostě čemukoli pomůže, je obecně velmi sporná a u těch značek, které mají tradici několik desítek let, je spolehlivě nepravdivá.
Názvy jako 100+1, VTM, National Geografic, Apple ale i právě Brněnská šestnáctka, Letní filmová škola, Kolem světa nebo Rock for People, mají společného právě to, že v lidech vyvolávají určitý pocit bezpečí. Pokud jste jejich čtenář/uživatel/divák/návštěvník, těšíte se na ně právě proto, že víte co od nich očekávat. Překvapení se sice konají, ale v rámci předpokládaného. Kdyby Letní filmová škola v Uherském Hradišti přestala promítat filmy a zaměřila se třeba na módu, nebo kdyby se National Geografic stal časopisem střeleckého klubu, jistota by zmizela.
Něco podobného se stane se zavedenou značkou pokaždé, když změníte název nebo logo - musíte znovu získat důvěru těch, kteří si vás už kdysi oblíbili.
Proto teď naivní organizátoři Brno 16 bloumají nad poklesem návštěvnosti , když přece oni dali do propagace tolik úsilí. (Pravda, nebyl to jediný problém)
Úplně obráceně šla na věc redakce časopisu Svět. V loňském roce dostala do potíží a nakonec do konkurzu firma 100+1, která původně vydávala stejnojmenný časopis. Ten krátce na to bez varování skončil. Redakce časopisu Svět získala práva na používání loga i názvu a chystá se v nejbližších dnech přejít na tento tradiční název, protože chápe jeho potenciál.
Přestože časopis 100+1 posledních několik let skomíral (především vinou neschopné redakce a asi i managementu), jeho logo je stále díky tradici neobyčejně silné. S novou redakcí, která chápe s jakým potenciálem zachází se může znovu velmi rychle postavit na nohy.
Je to ale jen jedna výjimka mezi mnoha nesmysly.

Politik, mapa, graf

Je takový zvyk, že když je nějaký politik dotázán v televizní debatě na majetek státu, nezapomene zdůraznit, že stát je špatný hospodář. Trochu mi to už leze krkem.
Když něco takové prohlásí některý z mých přátel v hospodě, nezbývá mi než s ním souhlasit, jenže co když něco takového prohlásí ministr financí? Ryba smrdí od hlavy a za každý podnik musí zodpovídat jeho management. Pokud ministr financí prohlásí že stát je špatný hospodář, říká o sobě, že je neschopný, protože on zodpovídá za hospodaření.
To ale jaksi není všechno. Být "špatný" znamená hodně různých věcí. Je stát špatný hospodář, protože negeneruje zisk, protože má velkou spotřebu na své vlastní náklady, nebo proto že prostě hloupě vyhazuje peníze?
Ministr financí má jasně ukázat, kde konkrétně jsou nedostatky a co s nimi hodlá dělat.
(A není jen problém ministerstva financí)
Na vysvětlení něčeho tak složitého vám samozřejmě jednoduchá odpověď nestačí, na to jsou grafy a mapy.
Do televizních debat si je většinou pořizují sami zpravodajci nebo moderátoři, téměř nikdy ne ti, kteří by s nimi měli pracovat denně - politici.

Ostatně, jak si politici představují prezentaci grafu, ukázal naposledy pan Paroubek a bylo to fakt zoufalství:

(http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/44459/predvolebni-diskuse-paroubka-a-necase-vecernicek-versus-kasparek.html)

Politici obecně žádné grafy ani mapy rádi nemají, snad kromě těch které ukazují jak jim stoupají volební preference.
Já sám bych ale skutečně rád viděl třeba graf, na kterém by bylo rozvrstvení platů v naší republice, mapu bohatství, mapu příjmů a mapu rodinných výdajů České republiky, mapu konfliktních oblastí, mapu středisek zdravotnické péče, mapu půd a jejich využití...a samozřejmě mnoho dalších.
Jak mohou ministři něco říkat o jakýchsi strategiích, když neplánují nad mapu? Já sám jsem se neodvážil naplánovat ani festival amatérských filmů bez toho, abych neměl mapu okolí, nikdy jsem neviděl žádnou vojenskou operaci bez mapy, dokonce nevím ani jak naplánovat delší výlet na kole z hlavy. Tak jak je možné naplánovat "strategii" na několik let bez údajů?
Hlavně ale nechápu, jak mohou před volbami slibovat nějakou změnu, když předtím nedoloží ani to, jaký je vlastně současný stav?

Potřebujeme hrdiny?

Sociologové i psychologové se baví experimenty ukazujícími, že zástupci žádné profese nejsou z principu mravnější nebo etičtější než ostatní. Že si to takové pokusy bohatě "slíznou" učitelé, kněží, politici a právníci je nad Slunce jasné.
Vlastně mě to nikdy ani nepřekvapovalo. Příslušnost k profesi totiž nikdy nebyla zároveň průkazkou morální bezúhonnosti, jak nám bohužel předvádí třeba případ lékaře Bartáka.
Zároveň se nedá něco takového říci jen na základě příslušnosti k národu, jenže tam to neplatí tak docela. Ač se za základ národa považuje kde co, od genetiky po symboliku, ve skutečnosti je jeho základem národotvorný mýtus, nebo spíše celá mytologie. Takový mýtus nutně obsahuje hlavně ty události, které byly důležité pro přežití národa a poněkud potlačuje události, které neukazují národ v příliš dobrém světle.
Tak třeba Francie stále žije mýtem Velké francouzské revoluce, ale upozaďuje doby teroru, které po ní logicky následovaly. Podobně se od Francouze moc nedozvíte o francouzské kolaboraci s nacisty ani o Mnichovské zradě, od Rusa o okupaci Československa a od Američana o bombardování Laosu.
Jsou to ostudné epizody, ke kterým se žádný národ hlásit nechce a často se ani nevyučují!
České prostředí je bohužel posledních šedesát let naprosto demoralizováno sebemrskačskou demoralizující propagandou pocházející převážně z doby protektorátu.

Češi nic nevyhráli, vždycky podlézali, kradli, zaslouží si svoji podřízenou roli v dějinách.

Pokud tomu věříte, mám pro vás novinku: Žádný národ se neproplížil dějinami tak, že by ostatním podlézal. Takové národy bez výjimky zanikly.

Pokud se naopak podíváte na významné bitvy českých ději, zjistíte, že ve velké části případů bojovali Češi proti přesile a často vítězili.


Z takové historie by se naopak dal sestavit mýtus velmi odvážného národa plného skvělých bojovníků.
Proč tedy neexistuje?
Především jsme obětí přes 68 let trvající demoralizace, která se nejprve šířila z Německa, později ze SSSR a nakonec od našich zpitomělých médií.
Na veřejnosti je dokola omíláno obsazení Československa nacistickým Německem, ano je to okamžik, kdy jsme (tedy naši předci) měli bojovat, jenže touhle tragédií naše historie neskončila. Neskončila ani se Sovětským svazem ani s pádem Komunistické strany Československa.
Znovu a znovu je nám opakováno že jsme  vyhnali sudetské Němce (já u toho tedy nebyl) ale už nikdo nedodává, že tím prvním kdo je obětoval byl Hitler. Doufal, že na ně Češi zaútočí a on tak získá záminku k obsazení pohraničí. Ano, zacházení s "odsunutými" bylo ostudné, ale jejich odchod byl to také způsob, jak se vyhnout mnohem většímu masakru.
Válka je hnusná a nekončí s posledním výstřelem, alespoň pro těch většinu kdo ji zažili. Nejsme ale všichni skupinově vinni, jako nebyli vinni stejně oni. Vina a nevina, stejně jako odvaha, statečnost nebo zbabělost nejsou vlastnostmi skupiny ale osobnosti.
Jak to že tedy žijeme v mýtu, který měl už dávno samovolně pojít?
Bohužel se za ty desítky let podařilo všem těm demagogům něco, co nikdo nikdy připustit neměl. Vzali nám hrdiny!
Potřebujeme hrdiny protože právě oni představují to dobré co v nás je. Proto jsem začal tuhle psát  poznámku.
Na náměstí či rynku v každé obci, na místě kde ještě před dvěma desítkami let stály sochy Leninů a Stalinů, chybí socha. Socha místního odvážného nebo přemýšlivého člověka - místního hrdiny. Socha postavená za peníze ze sbírky, jenom z vděčnosti.
Protože k tomu jsou pomníky.

Propaganda bez objednávky

Chtěl jsem dnes psát o něčem úplně jiném, ale způsob kterým informují či spíše neinformují naše média o blokádě na Wall Street mě donutil naprosto změnit téma. Když se po dlouhé době objevila zmínka, že tam policie zatkla na 700 demonstrantů, většina našich lidí vůbec netušila co se děje. Nikdo je totiž neinformoval, že nějaké blokáda Wall Street vůbec je, proč, ani jak dlouho už trvá.
Podobnou situaci známe i z převratu na Islandu před několika roky.
Pochopit motivaci demonstrantů na Wall Street i Islanďanů je přitom mnohem snazší, než pochopit motivaci našich zpravodajců. Pokusím se s vámi teď podělit o jednu zkušenost z doby, kdy jsem pracoval pro jednu nejmenovanou televizní stanici. Zpracovával jsem tehdy hrubá videa z agentur pro zpravodajce, kteří z nich vyráběli naše zprávy.
Jedna z těch zpráv byla tehdy "politicky nekorektní". Šlo o hrubé video mrtvých z humanitární expedice, kterou omylem zasáhla jedna z amerických kontejnerových pum.
Samozřejmě se tato zpráva nakonec na veřejnost nedostala. Tedy nedostala se na veřejnost u nás. Všude jinde ji běžně televize vysílaly.
Proč? Dvě tehdy nejsilnější strany-  ČSSD a ODS - se snažily přebudovat náš volební systém na většinový. V rámci toho až nezřízeně glorifikovaly uspořádání USA. Stín na nově proklamovaném vzoru by se nemusel (tehdy) líbit ani Klausovi ani Zemanovi.
Teď asi čekáte, že nějaké stranické vedení něco zpravodajcům nařídilo, nebo že poslalo nějaké neformální zastrašující vyjádření. Jenže tak to není.
Žádná zpráva, žádný příkaz, dokonce ani neformální rozhovor mezi čtyřma očima a nabídky které se neodmítají.
Celý ten propagandistický obrázek USA vznikal v newsroomu a to co se nad ním vznášelo nebyla přímá hrozba ale  obava že by se to někomu vlivnému nemuselo líbit.
Ze strachu "co by se mohlo stát kdyby" vylepšovali zpravodajci dění v politických stranách, chování politiků  a samozřejmě také chování jejich zahraničních přátel. Dokázali být papežštější než papež, klausovštější než Klaus, zemanovštější, langerovštější, špidlovštější, grossovštější ...
Jeden z mých přátel měl pro to měl vcelku výstižné označení předposranost.
Vůbec nejhorší je, že takové chování začali brát naši politici za normu. Pokud se někdo z těch tvůrců mediální vaty  náhodou "utrhne" a zachová se jako normální novinář, volají hned po zrušení tisku, cenzuře internetu nebo vypnutí televizní stanice.
Nedávný šok Václava Klause, když zjistil, že se televize opovážila odvysílat záznam jeho krádeže nebo výstupy Paroubka, Zemana a dalších proti médiím, jsou jen dokladem toho, čemu za ta léta přivykli.
Jako mnozí z těch, kdo v devadesátých letech přičichli k médiím, chovám k politikům to nejhlubší opovržení, ale téměř stejně odporní mi přijdou tehdejší podlézaví zpravodajci, z nichž mnozí stále ještě v médiích pracují, byť na jiných televizních stanicích. Měli být hlídacími psy demokracie, namísto toho byli a jsou palácovými pejsky našich plutokratů.

čtvrtek 6. října 2011

První náboženský disident

Absurdita hry mezi katolickou církví a Václavem Klausem nabírá na obrátkách. Pokud hradního pána nepotká nějaká stařecká nehoda, máme se ještě na co těšit. Václav Klaus v minulosti zastával různé populistická názory a církev katolickou rozhodně nešetřil. Nazýval ji dokonce "spolkem zahrádkářů". Jak si tedy máme vysvětlit jeho současnou výzvu k tomu aby církev více zasahovala do života společnosti? Rozumějte: do života společnosti v níž se více než tři čtvrtiny k této církvi nehlásí!
Děje se to v době, kdy extremistické skupiny stejné církve jako VORP dostávají prostor v rozhodování o tom, co všechno se budou učit naše děti (opět děti nás všech, ne jen katolíků), na Hradě hřaduje kroužek podivných kreatur, jež nevznikly evolucí a za vzor autentických konzervativních hodnot je vydáván bezvýznamný patolízal Bátora.
A také se to děje v době, kdy katolická církev očekává v Čechách pěkný balíček pozemků, miliard a budov.
Že se tahle situace nelíbí mě, je celkem pochopitelné - setkávají se tu tři věci, které dohromady dávají dost výbušnou směs - bohatství, moc nad myšlením (chcete-li náboženství) a výkonná moc.
Nejsem ale jediný, kdo si téhle třaskavé kombinace všiml. Ostatně pro můj poměrně konzistentní postoj k náboženství mě asi nikdo v církevních kruzích vážně brát nebude. Jiný hlas bude ale i pro věřící dost těžké přeslechnout.
Směřování církve ani Klausův výstup ve Staré Boleslavi se totiž nelíbí ani jednomu z nejpopulárnějších kněží - Tomáši Halíkovi. On vidí hlavní nebezpečí v "poklausovštění" církve, tedy v jejím zapojení do mocenských struktur a podkuřování vládcům ve stylu Rakouska-Uherska.
Nedá se úplně přehlédnout, že v nepočetné české katolické církvi možná hrozí další schizma. Halík je totiž v podstatě mystik - tím myslím, že vidí náboženství jako individuální přístup ke světu (teď prosím nijak neposuzuji správnost či nesprávnost jeho představ). Naproti tomu nejvyšší kruhy jeho církve chápou náboženství spíše plošně, jako sféry vlivu. Proto se katolická církev ostatně vždy přidávala na stranu předpokládaných vítězů bez ohledu na jejich morální profil. (Samozřejmě jen pokud to bylo možné. Viz současná náklonnost k islámu.)
Troufám si tvrdit, že posledním středočeským křesťanům je většinou (až na pár skutečných náboženských magorů) bližší právě Halíkův přístup. Ostatně svědčí pro to i návštěvnost jeho bohoslužeb.
Naproti tomu Morava či Jižní Čechy se budou asi spíše přidržovat obecného modelu.
Co z téhle malé války uvnitř katolické církve vznikne pro nás všechny je otázka.
Zatím to ale na nic pěkného neukazuje.

http://www.novinky.cz/domaci/246026-nenechte-se-ochocit-klausem-naleha-halik-na-biskupy.html
http://www.lidovky.cz/klaus-v-boleslavi-vlastenectvi-je-vydavano-za-sovinismus-p3o-/ln_domov.asp?c=A110928_101924_ln_domov_mev
http://www.vorp.cz/http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=14375
http://www.halik.cz/clanky/klaus_k_oltari_nepatri.php

K čemu potřebujeme meziplanetární lodě?

Existuje jeden druh otázek na které musíte lhát, pokud chcete svého sponzora přesvědčit, že vám má vaše podnikání dotovat. Jsou to otázky typu: Co tam objevíte? Proč létat na Mars? Co nám může přinést výzkum této molekuly?
Kdybyste mluvili čistou pravdu, museli byste přiznat, že prostě nevíte.
Odhadnete tedy přibližně podle předchozích zkušeností co by asi z toho mohlo být a slíbíte něco o čem dopředu vůbec netušíte, jestli to budete moci splnit.
Paradox všech prvních objevů je totiž právě v tom, že nevíme co tam je. Vydáváme se do neznáma proto abychom v něm objevili něco nového, pro co většinou ještě ani nemáme název. Rozum našich pěnězodárců to ale odmítá uznat. Stejně se mohli donátoři ptát (a jistě ptali) také všech objevitelů, mořeplavců, fyziků, matematiků.
Umíte si představit zdůvodnění výpravy na Severní pól, na dno Mariánského příkopu nebo průzkumu vnitrozemí Austrálie?
Já tedy moc ne.
Podobně si neumím představit, jak by asi normálnímu člověku s průměrnou inteligencí znělo zdůvodnění stavby LHC nebo detektoru neutrin Super-Kamiokande.

Ten druhý případ si představuji asi takhle:

"Dejte nám obrovskou fůru peněz a my za ně  uděláme velkou umělou jeskyni, kde bude úplná tma a osázíme ji fotonásobiči."
"K čemu to bude dobré?"
"Budeme tím zachycovat částice tak malé a lehké, že na náš svět skoro nemají vliv."
"Dá se to v nejbližších desetiletích nějak komerčně využít?"
"Ne."
"Tak jo, to vypadá jako dobrý nápad!"

Vypadá to nepravděpodobně? Mě to taky tak připadá.
Jak mám jinak otázky rád, tak ten druh otázek, který v podstatě navádí k tomu abychom něco nedělali, je mi nepříjemný. Nic totiž nezjišťují ale naopak zpochybňují samotnou potřebu něco poznávat.
Vlastně je to jen jedna otázka, která vznikne když z košatých vět ořežu všechno to konkrétní "maso".

Proč objevovat něco jiného, než to, co už známe?

Mohl bych říci, že je to přirozenost - objevovat a poznávat neznámé je základní dětská touha, kterou bychom si měli hýčkat i v dospělosti, protože nám přináší pocity napětí, radosti i uspokojení, které nám stojí dokonce i za nepohodlí a možnost neúspěchu i zklamání.
Jenže s něčím takovým bych asi u sponzora nepochodil.
Mohu argumentovat slávou a propagací, která z ní plyne (tu už jde finančně ohodnotit), jenže tahle sláva je také dosti nejistá.
Nejsprávnější, ale nikoli nejúčinnější, by bylo argumentovat novými možnostmi, jenže rozsah takových možností je naprosto neodhadnutelný právě proto, že jsou nové.
Letadla, ponorky, urychlovače částic, detektory neutrin, výpravy Apollo, Hubbleův kosmický dalekohled, raketoplány, sondy Voyager, to všechno nám přineslo a přináší spoustu podnětů k rozvoji naší vlastní kultury, mnohé z těch věcí nám ale výsledky teprve přinesou za několik let nebo desetiletí.
Nemůžeme docela odhadnout kdy a v čem, ale stane se to.
Objevování je mnohem více hra než podnikání a to v tom nejvážnějším a nejdůležitějším významu toho slova. Můžete do něj vsadit hodně a nevyhrát nic nebo vsadit málo a získat mnoho, je v nich výherců vždycky mnohem více než v jiných hrách, ale vyhrávat může jen ten kdo se do něj zapojí.
Obecně platí, že kultury a společnosti které podnikaly výzkumy, jejichž důsledky nemohli dohlédnout, překonávaly a nakonec i přežívaly ty, které jednaly opatrnicky a nepouštěly se do podobných akcí.
Má odpověď na otázku "K čemu potřebujeme meziplanetární lodě?" je nutně naprosto neuspokojivá, ale přesto pochopitelná: Kvůli tomu co přijde po nich.


http://en.wikipedia.org/wiki/Super-Kamiokande

Veřejná diskuze o nové radnici na Praze 8

Byl jsem včera (19. září 2011) na jedné diskusi, která se odehrávala v zaprášených prostorách synagogy na Palmovce.
Ač nemohu podat nějakou souhrnnou informaci, podělím s es vámi o několik zajímavých postřehů.

1.) Na diskusi se nedostavil ani jeden zástupce ODS, což je strana občanská a demokratická asi jen podle názvu, protože na přijetí sporného projektu radnice křížené s obchoďákem měla největší podíl.

2.) Zástupci veřejnosti byli nesmírně kultivovaní, zvláště ve srovnání s účastníky televizních diskusí ale i ve srovnání s některými politiky.

3.) Zástupce TOP 09 Ing. Michal Šustr dokázal během debaty vystřídat snad všechny nepovolené řečnické úskoky - red herring (vyprávění o dětském hřišti), argumentum ad hominem (s Petrem Vilgusem a s vámi se bavit nebudu, protože jste takoví...), argumentum ad absurdum (to bysme jenom sekali trávníky), falešné dilema (buď je potřeba nová radnice nebo není - otázka ale zněla: Proč je tak drahá a kombinovaná se supermarketem?), kvalifikující jazyk, argumentum ad verecundiam (poradili jsme se s developery), lenivá indukce (městská část prodala byty, protože s nimi neumí hospodařit a protože neumí hospodařit s penězi, tak je investovala do křížence radnice a supermarketu a je si jistá, že je to správná investice), irelevantní závěr (nemůžete si myslet, že je stavba předražená, protože jste ještě nikdy neabsolvovali výběrové řízení), inkonzistence (jsem otevřený jakékoli diskusi, ale s vámi se bavit nebudu), obviňuje ostatní z nedostatku informací aniž dodává, že také na této neinformovanosti má svůj podíl, podobně vyčítá pracujícím lidem, že nechodí na jednání radnice ač ty probíhají zpravidla ve 14 hodin, kdy jsou všichni v práci. Fantazie! Být student, tak to nahrávám, na tuhle diskusi by se dala napsat nějaká hodně velká práce.

4.) V každé veřejné diskusi je "křikloun" - neoblíbená postava, která vykřikuje znenadání svoje názory jen tak. Nežádá zpravidla odpovědi, jen deklamuje. Vlastně mě potěšilo (i když ostatní asi ne) že si tuhle roli přivlastnil "enfant terrible" české archeologie doktor Jiří Waldhauser. Jeho "křiklounství" bylo tedy poměrně inteligentní. A rád jsem ho také asi po deseti letech zase viděl. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Waldhauser)

5.) Zástupce iniciativy Svět Hrabal jistě uklidnilo sdělení, že k demolici Automatu Svět dala MČ Praha 8 souhlas!

6.) Na webových stránkách MČ Praha 8 nejsou záznamy z jednání za posledních sedm měsíců, protože se údajně "za tu dobu nic významného nestalo"!

7.) Návratnost investice do podezřelé multibudovy je 27 let. Tedy déle, než trvala celá existence první republiky a delší doba, než jaká nás dělí od Sametové revoluce. Radnice z ní bude dostávat peníze, ale bude v ní platit nájem - může se tedy stát, že bude dostávat méně než zaplatí.

8.) Nikdo ze zástupců stran podporujících stavbu radnice křížené se supermarketem (TOP 09, KSČM, V8 a nepřítomná ODS) neumí vysvětlit, proč by do takových obchodů měli lidé chodit, když budou mít několik stovek metrů od něj další nákupní středisko a nedaleko stojí dvě další podobné stavby, které se ani nepodařilo zaplnit.

9.) Občanská společnost existuje! Viděl jsem ji, slyšel jsem ji a byl jsem příjemně překvapen!

10.) Závěr, který bych z toho udělal zní: Pokud strany ODS, TOP 09, V8 nebo KSČM dostanou v nejbližších letech finanční dar od developerské firmy nebo se prokáže jejich spojení s firmou jež bude místnosti nové budovy pronajímat, musí být okamžitě současní městští zástupci prosazující její stavbu žalováni za defraudaci!


http://www.novinky.cz/bydleni/reality-a-finance/245134-radnice-prahy-8-se-prestehuje-na-palmovku.html
http://www.prazskenovinky.cz/zpravy/z-regionu/nova-radnice-prahy-8-bude-stat-na-palmovce/
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/142736/praha-8-ods-si-odhlasovala-radnici-za-miliardu.html
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti-domaci/142736/praha-8-ods-si-odhlasovala-radnici-za-miliardu.html
http://praha.idnes.cz/praha-8-postavi-kvuli-nove-radnici-i-obchodni-centrum-pc2-/Praha-zpravy.aspx?c=A100918_1452648_praha-zpravy_ab
http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-46535120-v-praze-vyroste-nova-radnice-nevi-se-jak-bude-vypadat-ale-cena-uz-je-znama

Vyjádření TOP 09 v roce 2010
http://www.naseosmicka.cz/aktualne/nova-radnice-prahy-8-investicni-projekt-mnoha-otazniky/

Čapkovy záludné kapsy

Vlastně bych se neměl vůbec k tomuhle tématu vyjadřovat, protože jsem onen experimentální seriál "Čapkovy kapsy" nijak systematicky nesledoval. Něco mi ale přece nedá - to víte, jak si jednou zvyknete kafrat do všeho, těžko se pak s tímhle zlozvykem zase rozloučit.
Kromě toho mě postrčilo též vyjádření na jednom blogu idnesu:

V České televizi dorostenci faulujou Karla Čapka

Pan Havránek má do jisté míry pravdu, zástup studentů či čerstvých absolventů z filmových škol spáchal poněkud rozpačitou věc, hýřící barvami a působící místy až burleskně. Takové provedení se k jemně vyváženým a klidným povídkám z prvorepublikové kriminálky hodí asi jako kaviár do kafe.
Nechci říci, že jsou prostě špatní (ač bych mohl), chci říct, proč jejich povídky tak jak působí.
V první řadě jde o projekt, ve kterém si nevědomky sami mladí autoři "naběhli na vidle". Povídky z jedné a Povídky z druhé kapsy sice působí jako snadný podklad pro inscenaci (vlastně jen několik mluvících postav), ale je to jen zdání.
Především je Čapek klasika a v českém prostředí by bylo možné jeho detektivní povídky srovnávat s příběhy Sherlocka Holmese. Samozřejmě nikoli rozsahem nebo stylem ale tím, jak jsou vnímány jejich postavy a jak jsou ve společnosti zažité jako "klasika". Obdobné je i zasazení do minulosti, která ovšem není tak dramaticky vzdálená aby nám byla úplně cizí.
Zkuste si teď představit, že byste stejným způsobem zadali zfilmování Holmesových případů absolventům kterékoli světové filmové školy. Vsadím se že výsledek by byl podobně neuspokojivý.
Vlastně i většina "dospělých" režisérů si na Doyleovi ale i na Čapkovi ve skutečnosti vylámala zuby! A to ještě vůbec nemluvím o českých televizních holemsiádách a Čapkovských inscenacích!
Vzácnými výjimkami jsou snad jen "Krakatit" a "Bílá nemoc". Jenže v jakém poměru jsou k těm nepovedeným?
Trochu si říkám: Proč vlastně zadání nebylo spíše ve stylu volné série příběhů "Krajní meze" ?
Odpověď tuším - zadavatel se bál přílišného rozletu mladých tvůrců. Co kdyby si vymysleli nějaké náročné kostýmy nebo (nedejbože) digitální triky? Co kdyby zplodili fakt příšerné nelogické scénáře? Co kdyby dělali vůbec něco nepředvídatelného?
Čapkův text byl dopředu střízlivě nalinkovaný a moc se z něj odchýlit nedalo.
Myslím, že všichni udělali to, co se od nich dalo očekávat.
Jen to...

středa 21. září 2011

...až na prvním místě

"Prachy až na prvním místě" - kolikrát jsem to už slyšel i z úst která by něco takového nikdy vypustit neměla.
Neházejte mě hned do jedné kupky s revolucionáři a alternativci, neplánuji ani nepropaguji zrušení měnového systému. Jen si myslím, že máme velký problém s lidmi, kteří mají problém s hodnotovým žebříčkem.
Peníze jsou samy o sobě skvělý prostředek když potřebujete dělat něco velkého nebo když potřebujete pořídit něco, co si sami neumíte vyrobit.
A ve slově "prostředek" je ten háček. Když ho říkáme, měli bychom také hned dodávat k čemu. Stejně tak když někdo hromadí obrovské bohatství, neměli bychom v tom vidět odměnu ale prostředek. Peníze jsou potenciál a potenciál něco znamená jen když je něčím naplněn. Je obrovský rozdíl mezi Alfredem Nobelem (případně Elonem Muskem, Richardem Bransonem, Georgem Harrisonem atd) a Harpagonem.
Každý kdo kdy viděl Lakomce si (i přes záchvaty smíchu) musel uvědomit, že Harpagon je vlastně nemocný člověk. V penězích nevidí prostředek ale cíl.
Přesto nám dokonce politici, podnikatelé ba i novináři předkládají ideu, ke které by se radostně hlásil. Jenže ze společenského i ekonomického hlediska je každý takový Harpagon něco jako nádor.
Společnost neživí podobní finanční syslové. Obchod v ní umožňuje (stejně jako kdysi) přerozdělování výrobků a služeb, to zjednodušují peníze. Pro městskou společnost (civilizaci) je obchod tím, čím je pro organismus krevní oběh, potřebuje ho ke své existenci (už proto, že výrobky vznikají v průmyslových zónách a potraviny na venkově), ale rozhodně není jejím smyslem.
I jinak se problém obchodu dost podobá problémům s krevním oběhem, totiž tím, že si jej uvědomujeme hlavně tehdy, když se s ním děje něco zlého - když krvácíme, máme poruchu krvetvorby nebo otravu krve.
Takže co je vlastně na prvním místě a co by tam mělo být? Člověk? Společnost? Něco jiného?
Naše ústava na to kupodivu odpověď má. Za Sametové revoluce do ní byly zaneseny principy humanismu a pro humanismus je základním měřítkem člověk. Pokud tedy politik klade na první místo svého žebříčku peníze, měl by být zároveň automaticky považován za politicky nezpůsobilého.
Vytknete mi (samozřejmě) že současný antropocentrický postoj je také překonaný, ale já si stejně ještě dovolím oponovat. Především představuje stát LIDSKOU společnost. Je vytvořen pro společné přežití LIDÍ. V politice mi tedy připadá antropocentrický pohled naprosto v pořádku i když třeba ve vědě nebo filosofii už tomu tak být nemusí.
Ještě mi v té odpovědi ale něco chybí.
Stát, stejně jako jiné organizované společnosti, neexistuje kvůli současnosti, protože tu už žijeme a vliv na ní mají události, které už minuly.
Stát vzniká a žije kvůli budoucnosti - všechny jeho sýpky, zásoby, státní poklady, rezervy, obranné systémy, silnice i památky - zkrátka vše co stát buduje a uchovává je určeno pro použití v budoucnosti.
Smyslem státu je budoucnost jeho lidí. Špatná vláda dnes znamená špatnou budoucnost.

Tak mě napadá: Jak moc nenávidíte svoje děti?

Zažít krachy! Nevadí?

Pokud mi celá naše politická scéna připadá jako řádění mafiánů v Kocourkově, nemohu nic o mnoho lepšího říci bohužel ani o těch, kteří se snaží proti vládní verbeži bojovat.
Je na místě připomenout, proč nemají žádné demonstrace účinek a proč nikdo nečte petice. Především nám vládnou zločinci. To říkám prostě tak jak to je. Defraudace, zneužití pravomoci veřejného činitele, vlastizrada, korupce, napomáhání trestnému činu, to všechno jsou ze zákona trestné činy. Všichni vrcholní představitelé současných i minulých vlád České republiky museli vědět, že se dějí a děly se s jejich pomocí. Všichni jsou tedy vinni.
Buď tím, že se jich sami dopustili, nebo jejich mlčenlivou podporou setrváním ve vládě.
Horší je, že to všichni o sobě vědí.
Vědí, co udělali a jediným způsobem jak přežít ve zdraví a na svobodě je držet se moci zuby nehty.
A my místo toho, abychom s nimi bojovali proti nim, demonstrujeme.
Dokonce i skutečné "mozky" páchají ten nesmysl, že se snaží analyzovat jednání vlády, kritizovat ho a psát proti němu petice, jež jsou dobré jen na to, aby si politici udělali přehled o tom, kdo je nenávidí.
Moje otázka zní: Jak moc je už příliš?



Lež nevadí?

Krádež nevadí?

Defraudace nevadí?

Černé fondy nevadí?

Ochrana hazardu nevadí?

Zadlužování státu nevadí?

Podpora monopolů nevadí?

Ničení školství a vědy nevadí?

Veřejná obhajoba nacismu nevadí?

Cinknutí 100% státních zakázek nevadí?

Přátelení politiků s mafiány a vrahy nevadí?



Nevadí?



A jestli vám to vadí, tak jediná věc na kterou se zmůžete je sepsání papíru se jmény?
Proč by někomu, kdo je schopen takových věcí, měl vadit papír se seznamem lidí, kterým se může mstít?
Víte jak mi to připadá? Jako scénka z Červeného Trpaslíka, tahle:
http://www.youtube.com/watch?v=i2iTGbfNR_I




http://www.facebook.com/notes/petr-tomek/%C4%8D%C3%ADm-mi-vad%C3%AD-vk-a-vad%C3%AD-mi-skute%C4%8Dn%C4%9B-on/280190275329744

http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=713347

http://www.youtube.com/watch?v=aiENWoeUsdI&NR=1

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/134632-verejnost-se-v-budoucnu-na-prazsky-magistrat-jen-tak-nedostane/

Lesodar - káva z žaludů

Jeden z podivných kuchařských receptů, který jsem odzkoušel na vlastní zažívací trakt.
Káva z pražených žaludů byla známá už v meziválečných dobách a později se vlastnoruční žaludová káva označovaná jako "lesodar" stala legendou mezi trempy. Otázkou ovšem je kolik z nich takovou kávu opravdu někdy pilo.
Pokud jen chcete zjistit, jak taková podivnost chutná, můžete si ji prostě objednat:

http://www.harmonie-zdravi.cz/katalog/kava/epam-kava-zaludova-bez-kofeinu

Je ale docela drahá a sám jsem tuto kávu nepil, takže nevím, jestli to stojí za to.
Ten, kdo nepil nejen tuto, ale ani jinou dubovou kávu je asi bylinkář Váňa, protože jeho návody jsou sice všude dostupné, ale neodvažoval bych se něčemu takovému říkat káva. (http://zdrava-vyziva.doktorka.cz/zaludova-kava/)
Zvláště první recept vám pravděpodobně zkřiví úsměv.
Neopracované žaludy obsahují skutečně vysoké množství hořkých taninů, pro které je takový lektvar v podstatě nepoživatelný.
Druhý recept na stejné stránce sice působí lépe ale vzhledem k nepříliš kvalitnímu propražení na pánvi bude stále ještě výsledná káva příliš hořká.
Já naštěstí vím, že staří trampové nepřipravovali žaludovou kávu na pánvi ale v troubě, takže propražení bylo mnohem rovnoměrnější, jen se občas musely žaludy v pekáči prohrabovat aby nezačaly doutnat.
Přiznávám, že jsem se také neodvážil použít úplně nezpracované žaludy a proto jsem obsah taninů předem snížil louhováním.
Žaludy jsem nejdříve oloupal, rozdělil podélně nejprve na poloviny a pak na čtvrtiny, takže mi vznikly dlouhé stroužky.
Ty jsem dal do hrnce a nalil na ně vodu, na sporáku chvíli povařil, nechal vychladnout a vodu nahradil čerstvou, a pak všechno znovu, celkem čtyřikrát. To už jsem ochutnáním jednoho kousku uznal, že by to s tou hořkostí už šlo.
Žaludy jsem scedil, nasypal do pekáče na pečící papír a dal do trouby pražit na 230 (ono v ní bylo stejně o něco míň, těmhle ukazatelům nejde věřit). Občas jsem žaludové půlměsíčky prohrábl, abych se ujistil, že se žádný nepřipaluje.
I upražené byly dost světlé a dost tvrdé, ale v třecí misce se daly mlít překvapivě snadno.
Prášek byl tak jemný, že mě napadlo udělat z něj prostě "turka". Žaludová káva se chovala naprosto předpisově, ne jako nějaká melta, a po chvilce klesla na dno. Vůně, aroma i chuť čerstvě upražené žaludové kávy byla působivá, připomínala mi něčím čokoládu. Zbylý lógr voněl tak silně, že jsem jej zalil ještě jednou a i druhý nálev chutnal velmi dobře.
Na závěr bych měl ještě dodat, že se kávové náhražky nevyráběly jen jako laciná náhrada drahé kávy, ale také (v mírových dobách především) pro zlepšení chuti a regulaci množství kofeinu v kávě. Dělaly se z čekanky (cikorka), cukrové řepy, sušeného ovoce, žita i fíků! Naši předkové je míchali s podomácku praženou kávou většinou v poměru 1:5 až 1:7.
Čistý lesodar si tedy za první republiky vychutnávali jen skalní trampové.
Příští kávový experiment bude asi s kořeny lopuchu.

Berme sjednocení Evropy vážně!

Často říkám, že myšlenka sjednocení Evropy je správná a že by nejen Evropa, ale i země celého světa udělaly nejlépe, kdyby se spojily v jedinou světovou federaci.
Nedělám si iluze o tom, že by takové spojení hned vedlo k úplnému blahobytu na planetě. Ostatně i dnes nazýváme slovy "potyčka" nebo "přestřelka" střetnutí, kterým by se v jiných dobách říkalo bitva. Dvě světové války v minulém století nám prostě deformovaly pohled na násilí.
Přesto jsem přesvědčen, že by světu prospělo zavedení nějakých univerzálně platných zákonů, univerzální měny dokonce i fondů vzájemné pomoci.
Naprosto jiná věc je ale to, co se teď děje v Evropě. Evropské struktury jsou záhadné,financování Evropy je podivné a zacházení evropských států s penězi z Evropských fondů rovněž.

Proč to ale tak je?

Na začátku jsme tu měli jakési politické frakce pro Evropu a proti Evropě. Zastánci integrace poukazovali na to, že tím klesne pravděpodobnost války v Evropě a s jednotnou měnou se otevřou trhy členských zemí všem evropským podnikatelům. Odpůrci integrace poukazovali na nebezpečí centralizace Evropy, které by z ní po ekonomické stránce vytvořilo jakýsi kapitalistický Sovětský svaz s centrálním plánováním, na omezení pravomocí členských států a riziko toho, že jednotný postup omezí nebo i znemožní výzkum a vývoj.
Všechny ty důvody i námitky jsou oprávněné. Podívejme se ale co se pak stalo. Evropská unie samozřejmě vznikla. Ale vznikla dost prapodivně, jakoby nechtěně. V důsledku toho začaly různé státy do evropských struktur "odkládat" nepoužitelné politiky přesně podle logiky "vyhozen povýšením", samozřejmě nikoli v rámci veřejné funkce ale v rámci politické strany. Volba europoslanců České republiky je kopií způsobu voleb do naší poslanecké sněmovny, srovnávat naši poslaneckou sněmovnu a zastupitele v evropském parlamentu je tedy zcela na místě.
Pokud si naši řádně zvolení politici nedokázali za dvacet let omezit poslaneckou imunitu, vytvořit zákon o referendu a udržet vyrovnaný rozpočet, proč si myslíte, že by měli být europoslanci lepší?
A jaké europoslance asi mají takové země jako Španělsko nebo Itálie?
Počáteční skepse (která stále nemá důvod skončit) vede ke kumulaci tupých úředníků schopných jen neustálé výroby směrnic, kterými zdůvodňují svou potřebnost. Polovičatost budování Evropské unie je přesně tou cestou, kterou míříme k naplnění obav euroskeptiků.
Ti hloupější z nich se dokonce radují, když se EU otřásá skandály a lokálními krachy. Jenže Evropská unie už existuje, ať už je jakákoli a krach znamená krach. Není v něm nic hezkého. Navíc i úplný kolaps unie ještě nemusí znamenat její administrativní zánik. EU může zkolabovat finančně nebo politicky, ale obchodně už ji zrušit ani nelze. Ostatně byla by to i škoda. Po šesti stoletích tu máme opět jednotnou měnu pro celý kontinent, to samo už má jistou hodnotu.
Největší hodnotou by ale bylo, kdybychom začali brát Evropskou unii konečně vážně, důsledně kontrolovali chování našich europoslanců a nutili je přijímat rozhodnutí která by byla pro nás prospěšná.
Na to bychom však potřebovali přiměřené nástroje, které si musíme na naší vládě a našem parlamentu teprve vyvzdorovat.
Obloukem se tedy vracím zpátky. Pokud chceme Evropskou unii, která bude fungovat ku prospěchu a ne ke škodě svých obyvatel, měli bychom nejprve začít brát vážně politiku samotnou. Než začneme nějak tlačit na reformu celé Evropy, měli bychom si uklidit ten póvl v České republice.



http://cs.wikipedia.org/wiki/Poslanec_Evropsk%C3%A9ho_parlamentu

http://storch.blog.idnes.cz/c/209129/Europoslanci-prchali-pred-kamerami.html

http://dotsub.com/view/01ad2718-073c-474a-ac40-c7a72e199d55
To se mi líbí · · Sdílet · Odstra

úterý 6. září 2011

Otrávený rybník

Názvem téhle poznámky záměrně narážím na jistý nečestný způsob vedení dialogu označovaný jako "otrávení studny". Neuvádím ho ale tentokrát ve spojitosti se skutečným dialogem, nýbrž s dialogem společenským a  na rozdíl od "otrávení studny" kdy nečestný argument používá váš protivník, působí při "otrávení rybníka" váš zdánlivý spojenec.
Poprvé jsem si tohoto efektu všiml už poměrně dávno, za časů Sametové revoluce když kněz Malý zmanipuloval demonstraci na Letné k obludné megamodlitbě.  Kdybych ale šel ve své paměti ještě dál, asi bych objevil nějakou chvíli v dětství kdy jsem pro něj ještě neměl název a pouze jsem to cítil jako obrovskou nespravedlnost.

O co jde? Zkusím to vysvětlit na příkladu.

Ve Šluknově mají lidé skutečný problém a důvodem toho problému jsou nejen jak se píše nepřizpůsobiví ale také rasističtí Romové. Ten problém se má nějak řešit. Existují na to odborníci, sociologové, soudci a nápravná zařízení. Samozřejmě by se takové řešení nemělo jakkoli negativně dotknout lidí, kteří s útoky nemají nic společného a to ať jsou to Češi nebo spořádaní Romové.

Bohužel existuje skupina, která zná jednoduché a špatné řešení - všechny Romy zplynujme nebo postřílejme.
Tihle lidé se vždycky nahrnou do míst, kde už nějaké rasové problémy jsou a jsou na demonstracích lépe organizovaní, hlasitější, útočnější a výrazněji oblečení než obyčejní lidé hlásící se o svá práva. Tedy především právo na život a ochranu majetku.
Média pak přinesou zprávu o rasistické demonstraci. Pár nácků je pochytáno, zavřeno a po čase opět propuštěno. Problém je zdánlivě vyřešen. Všimněte si ale, že se pro obyčejné lidi neudělalo nic.
Současný stav je důsledkem takového kolotoče, kdy naléhavost skutečného problému bleskově převezme problém s extremistickou politickou skupinou.

Podobný stav hrozí v současnosti celé naší republice. Lidé si zoufale přejí vyměnit tuhle strašlivou vládu, jenže jakmile se shromáždí k nějaké demonstraci proti ní, objeví se buď šílenec (http://www.youtube.com/watch?v=Zlasn_pV_RY) nebo organizace (http://www.antikapitalista.cz/, http://aka.anarchokomunismus.org/, http://www.ksm.cz/http://www.nezakladnam.cz/), která si takovou akci přivlastní. Namísto toho abyste demonstrovali proti šíleným nápadům Kalouska a Nečase náhle stojíte ve skupině plánující návrat socialismu a vítězství v třídním boji.
Takový posun stačí otrávit obrovskou skupinu lidí snažících se o dobrou věc.

Všichni víme, že je náš politický rybník otravován shora stupiditou našich čelných zastupitelů. Je ale otravován i zdola různými politickými blábolivými kulty. Pokud nebude naše občanská společnost dost silná aby oba jedy dokázala poznat a eliminovat, máme se na co těšit.

neděle 28. srpna 2011

Manifest politického ateisty


Pokud jde o politiku, jsem nevěřící.
Trochu to vysvětlím.
Kdysi jsem četl takový vtípek, vlastně spíše krátký rozhovor:

Jsi věřící?
Ne myslící.

Tohle téměřhaiku má v sobě jistý půvab, který bohužel část lidí prostě neocení. Říká, že myšlení a víra jsou prostě dvě různé věci. Já ale teď nechci mluvit o náboženství, nýbrž o kvazináboženství. Chci mluvit o politických vírách.
Také jsem totiž dostal podobnou otázku:

Jsi pravičák nebo levičák?

Je to samozřejmě falešné dilema.
Správná odpověď by v mém případě byla asi stejná: Ani jedno, já jsem myslící.
Jsou nám tu předkládány dva okruhy teorií, které kdysi dávno někdo vymyslel. Od té doby je ale lidé jen zastávají. Jistě, máme tu liberály, neoliberály, socialisty, anarchisty, komunisty, demokraty, nacisty, konzervativisty, republikány a kdo ví co ještě.
Bez ohledu na to jak spolu bojují nebo se párují, však žádný z nich svoje postupy neověřuje a neupravuje podle následků předchozích opatření. Stoupenci politických stran prožívají své politické přesvědčení jednoznačně jako náboženství. Rozhodně ho nepovažují za vědeckou teorii.
Paradox je, že je to vlastně jen jediná teorie – politické spektrum.
To spektrum přitom vůbec není barevné. Má jen dvě barvy – pravou a levou – jako kdybychom dokázali vystačit jen s názory, které se vejdou na tuhle úsečku.
Přitom jsme se už dávno mohli poučit z historie!
Pokud bychom chtěli pochopit, proč se reálný socialismus, nacismus a fašismus vyvíjely tak jak se vyvíjely, musíme nejprve připustit, že svou kvazináboženskou podobu prostě přejaly z politiky.
Tohle zjištění je ale tragické, protože znamená, že se jakákoli politická teorie, ve chvíli výrazné převahy strany která jí prosazuje, stane politickou teologií. V tom současná ODS, ČSSD ani další strany nejsou lepší než KSSS nebo NSDAP.
Náš politický systém je tak nastaven a s uctívači počítá.
I když se politické víry maskují jako nové názory, jejich dogmatičnost zůstává stejná.
Nemá smysl svrhávat tuto ani jinou vládu, nemá cenu dělat jakoukoli reformu státní správy nebo voleb, pokud namísto vyznávání nezačneme myslet.
Teprve až se to stane (pokud se to stane), můžeme si položit otázky:

K čemu nám má sloužit stát?

a

Jak toho dosáhneme?



neděle 14. srpna 2011

Srovnání dvou světonázorů



Tato tabulka vznikla jako reakce na článek Ondřeje Horáka. Namísto označení "darwinismus" či "ateistické myšlení" používám označení kritické myšlení, protože to je princip, který v současnosti nutně vede k ateistickým postojům i k uznání teorie evoluce.
Ostatně principy tohoto myšlení formulovali lidé, kteří věřící byli (v té době ani neměli na vybranou) a museli se nějak vyrovnat s dobovými rozpory.
Mimochodem ta tabulka, není přesná. Naopak je velmi zjednodušující. Některé body se vztahují jen na současná monoteistická náboženství. Přesto si myslím, že je zajímavá. Jednak je zřejmé, že i k vědeckým teoriím můžete přistupovat naprosto nábožensky, ale pokud k náboženským tvrzením přistoupíte s vědeckým přístupem, rozložíte je.
Zajímavé je že věřící člověk nutně nemusí vždy postupovat podle náboženského schématu, protože je pro něj samozřejmé, že dvě vzájemně se vylučující tvrzení přijímá jako stejně pravdivé.
Za neméně zajímavé považuji to, že náboženství staví na jakémsi schizoidním dilematu. Je založeno na emocích, ale jejich silnější prožívání vyvolává tak, že běžné radosti považuje za hřích, tedy že jimi vytváří pocit viny. Na druhou stranu ačkoli je "vědecký" či lépe kritický (ateistický) přístup založený na "chladném" rozumu, jeho vztah ke světu, prožitkům i k emocím je převážně vstřícný.




čtvrtek 11. srpna 2011

Hořící Londýn - pokus o pochopení

Několik posledních dní vypadala Velká Británie, jako kdyby na ní zase dopadaly rakety V-2. Výbuchy požáry, zničené domy a navíc rabování. Britská vláda, policie i veřejnost ztratila několik dní, než dokázala pořádně zareagovat,
pravděpodobně kvůli šoku z toho že se něco takového děje a taky kvůli neschopnosti pochopit proč se to děje.
Zjevně tím byla zaskočena i naše média.
Následující řádky budou proto mým pokusem o pochopení.
Především Londýn není Island!
Není to projev islamismu, rasismu ani snaha o změnu společenského zřízení.
(Což ovšem neznamená, že se situaci někdo podobně nepokusí zneužít.)
Nešlo tady o útok na vládu s připravenými požadavky. Dokonce, kdybych se zeptal těch lidí, asi by ani neuměli říci, co vlastně chtějí, protože jako skupina nechtějí nic.
Domnívám se, že klíč k tomu, co se děje je v sousloví, které většině našich lidí mnoho neříká - sociální vyloučení.
Na to abyste byli sociálně vyloučení totiž paradoxně nepotřebujete být bezdomovci, mít hlad a jako oblečení jen smradlavé hadry. Můžete mít optimální množství jídla, jednoduchý byt, podporu v nezaměstnanosti...
Stačí když ale máte také jistotu, že to nikdy nebude jinak.
Máte svůj kotec, svoje standardní krmivo, svůj příděl peněz ale nic neznamenáte. Nepostupujete ani nepadáte v hierarchii, v ničem se nezdokonalujete.Jen cítíte že jste závislí. Od chvíle kdy vyjdete základní školu si můžete klidně sednout a třeba celý život čekat jen na smrt.
Města jako Londýn (nebo Praha) mají dokonce celé čtvrti, které v podstatě člověku znemožňují něco dělat doma. Jsou postavené právě tak, aby v bytech jen někdo přespal, odešel do práce a vrátil se z ní na večeři. Představte si ale chvíli, kdy o práci přijdete a namísto výplaty začnete dostávat sociální dávky.
Pokud nejste geniální matematici, šachisté nebo hráči počítačových her, budete se v takovém bytě cítit jako v kleci. Vše co by dělalo třeba jen trochu hluku, je v nich nepřípustné. Vyjet odtud na dovolenou není možné - na to vám dávky nestačí, ale práce kde byste si vydělali víc prostě není.
Je to hrozná představa, že takhle bude vypadat celý váš život.
Pokud nejde být kusem oficiální společnosti ještě pořád může člověk patřit k té neoficiální.
Gang je dobrý! Protože být členem gangu znamená být členem alespoň nějaké společnosti. Můžete v něm povýšit, získávat výhody nebo něčí přízeň. Můžete se bavit s ostatními z gangu a občas můžete přestoupit pravidla, která tak nenávidíte.
Sídliště nebo čtvrť plná nalinkovaných nudných životů je jako výbušnina. Líheň gangů a rebelů bez příčiny.
Když vypuklo rabování Londýna, kradli lidé z obchodů symboly úspěchu - obří plazmové televize, peníze, značkové oblečení...
Nebude to trvat dlouho a zjistí, že plazmová televize s úhlopříčkou přes metr do nich bude dál hustit tytéž politické bláboly, stejné reklamy na značky  a symboly úspěchu, jako jejich původní laciná obrazovka.
Protože jim ale ten výbuch vzteku nakrátko přinesl úlevu, udělají to znovu.
Příště ukradnou něco jiného, ale jinak to budou stejné symboly bohatství a nadřazenosti, jako letos.
Praze zatím nehrozí podobný výbuch, ale problém který se hromadí pod povrchem je stejný.
Naším problémem nejsou věci ale vztahy.
Rozbíjení společenského života, sešněrovávání pravidly která chrání člověka před ním samotným, prostě celá ta sebeparalizující schopnost společnosti nakonec vždycky vede k explozi.

úterý 9. srpna 2011

Pochod sufražetů

Dva hradní náfukové se nedávno pohoršili nad jakýmsi pochodem homosexuálů.
(promiňte, ale název téhle akce jsem zapomněl)
Jeden z nich prohlásil homosexuály za devianty, druhý se ho zastal s tím, že chystaný pochod není projevem homosexuality ale homosexialismu. (Mimochodem toto slovo stejně jako humanrightismus v žádném slovníku nenajdete a automatické korektury v něm správně poznají chybu.)
Přiznávám, že já sám nemám tyto pochody rád – připadají mi dost nevkusné. Na druhou stranu ale nějak chápu jejich smysl.
Nejprve bych se ale vrátil k označení „deviace“. To je nesmírně zajímavý pojem, protože zároveň říká, že existuje nějaká norma od které se lze odchýlit. Ona ta norma skutečně existuje, jenže je spíš jakousi množinou „přípustného chování“. Homosexuálové v podstatě demonstrují za to aby jejich chování bylo do téhle skupiny zahrnuto.
V tom je dost chápu. Každý z nás, kteří děláme v životě něco, čím se odlišujeme od jakéhosi „průměrného chování“, jsme vlastně z takového normalizovaného pohledu devianti.
Pravda, ne vždy sexuální, ale čím si vlastně sexuální chování takovou výjimečnost zasloužilo?
Kolem sebe mám podivíny všeho druhu. Většina z nich je z obecného pohledu divná a rozhodně ne standardní. Mezi mými známými najdete spisovatele, který si doma uctívá bůžky odněkud z Karibiku, pohlednou slečnu, která zažívá pocit uvolnění, když jí do těla zabodnou velké nerezové háky a pověsí ji za ně, homosexuála, který nesnáší slova jako „božínku“, malířem který maloval vlastním tělem tak dlouho, až se přiotrávil kobaltem, historika, který se vyhýbá mobilním telefonům, mladou paní kterou na mužích nejvíce vzrušují dlouhé vlasy (takže se mě to netýká), cizince, kteří se snaží stát Čechy a Čechy kteří se snaží stát Indy, Indiány a Japonci, mongolského abstinenta a samozřejmě rastafariány, vegetariány, básníky, entomofágy, rockery, steampunkery a vůbec členy všemožných subkultur. Lidi, kteří se údajně milují příliš často a ty kteří se milují příliš zřídka. Lidi, kteří říkají to co se neříká a vědí to co jiný člověk neví.
Bez ohledu na to, jaký si od kterého z nich udržuji nebo neudržuji odstup se jejich sebebizarnější chování podle mě vejde do označení „normální“.
(Na rozdíl od žen, které milují násilníky, násilníků, zlodějů, podvodníků a mocipánů bez vkusu, nikomu neubližují)
Kupodivu nejzajímavější z těhle skupin se lidem zdají ti, na kterých většinou jejich odlišnost běžně ani nepoznáte – muži, kteří si berou do postele jiné muže a ženy, které spí s jinými ženami. Dokonce mají snahu tuhle „deviaci“ léčit!
Zkuste si to představit jinak – představte si, že byste přišli za kýmkoli z těch které jsem uvedl a řekli mu: když budeš brát pravidelně tuhle tabletu, nebudeš ujíždět na exotických kultech, nebude ti vlastní strach a bolest působit vzrušení, nebudou tě přitahovat vlasaté fetiše, budeš chtít být tím, čím ses narodil, nebudeš mít potřebu patřit k nějaké subkultuře...
Kolik z nich by si ty pilulky vzalo?
Tak proč si myslíte, že by to chtěli udělat právě homosexuálové?

Já však tady paradoxně nehájím práva homosexuálů, ale právo na odlišnost. Zvláště na odlišnost od toho co si jako „normální“ představují pan Hájek a pan Klaus.
(Jejich představivost mě děsí vlastně už od doby, kdy jsem zjistil, že jídla a sportovní potřeby mají politickou příslušnost.)
To proti čemu se tak důrazně ohradili, se totiž nijak zásadně neliší od pochodů sufražetek – je to stejně ukřičené, stejně nevkusné ale také stejně potřebné. Ostatně doložili to svým chováním právě dva zmínění pánové.



http://www.viceland.com/blogs/cs/2010/10/18/serem-na-modu-cast-1/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Sufra%C5%BEetky

Lovci talentů kde jste?

Na začátek tohoto zamyšlení vám uvedu dva příklady mých otřesných hudebních zážitků.
Někdy před více než deseti lety se jeden můj tehdejší kamarád loučil se svobodou, neb měl vstoupiti do svazku manželského. I rozhodl se za tím účelem pořídit si pořádnou opici s námi - kamarády z mokré čtvrti.
Při tom nočním tahu po městě jsme zapadli do dost podezřele vypadající diskotéky, kde jsem zažil strašlivý esteticko-hudební šok. Nahoře u stropu se otáčela rozměrná diskokoule a na pod ní parketu se svíjelo několik čtyřicátníků do rytmu písně Michala Davida - Dívka s plíšky, což je muzika zvláště vhodná snad jen pro mrtvýho koně bez mozku.
Pohled a poslech se mísily v tak odporný a přitom kompaktní celek, že jsem musel chvíli zhluboka dýchat, abych se z toho vzpamatoval.
Druhou, spíše komickou epizodou je výstup Heleny Vondráčkové, vysvětlující, že její zpěv je národní poklad a rádia ji poškozují tím, že její "hity" nehrají dostatečně často. Reakce lidí na FB k tomuto prohlášení byla přiměřená:
"Chovejme se k ní jako k pokladu - dejme ji do truhly a zakopejme ji na nějakém tajném místě."
Paradoxně nechápu, jak je vůbec možné, že se všechny tyhle odrhovačky ještě hrají v takovém množství a to jak v rádiích, tak v televizi. Ano i já, klasický hudební konzument, neschopný si zapamatovat i název písničky či kapely, která se mi líbí, nemohu přehlédnout, že rádia hrají jako flašinet stále to samé.
Lidé, které slyším naříkat, že naše republika nemá žádné současné hudební hvězdy by se měli spíše zamyslet nad tím, proč je nemáme.

Třeba proto, že naprostá většina hudebních "celebrit" je strašlivě stará.

Lucii Bílé je 45 let,
Zuzaně Vondráčkové je 64let,
Michalu Davidovi 51let
Ondřej Hejma 60let
Karel Gott 72 let
Robert Kodym 44let
David Koller 51 let

kapelu Divokej Bill hrají rádia 12 let
Mňága a Žďorp vznikla před 28 lety a v éteru je 20 let
Wanastowi Vjecy hrají v rádiích 20 let
Kabát hraje 28 let a v rádiích je 20 let
kapele Kryštof je 17 let
kapele Lucie 23 let


A když se náhodou objeví na scéně nějaký mladý zpěvák, tak je to buď projekt hudebních starců (jako Lucie Bílá nebo kapela Lunetik, Black Milk, Holki), nebo jejich potomek (Lucie Vondráčková).
Dostat se "na vrchol", může znamenat dostat se hudebně dospodu, jako v případech vítězů soutěže Česko-Slovenská Superstar, který je nakonec "odměněn" starostlivostí "ostřílených kozáků", jež mu složí a otextují několik "zaručených hitů" (viz případ Aneta Langerová a strašlivý hit Hříšná těla, křídla motýlí na melodii Ententýky dva špalíky...).

Já samozřejmě nejsem blázen a nestřílel bych rockery po dosažení třicítky ani bych sedmdesátníkům nezakazoval zpívat, ale věřit tomu že tihle lidé jsou hvězdy a mohou se stát hudebními idoly je prostě nesmysl. A to i v případě, že jim to opravdu stále zpívá.
Samozřejmě, dějí se i podivnější věci, ale některé věci jsou prostě málo pravděpodobné (asi jako že Osvaldová ještě někdy napíše dobrý text) a některé naprosto nepravděpodobné (jako to, že by někdo z poroty televizních talentových soutěží dokázal zazpívat lépe, než kdokoli z finálové skupiny).
Také vím, že firmy budou dál vyrábět hudební prefabrikáty typu Lunetic. Prostě proto, že se to vyplácí.
Jenže na to aby mohly takové věci existovat, by také měly mít svůj protipól v přirozeně vzniklých kapelách, zpěvácích, skladatelích a textařích. V lidech, které by prosadil TALENT, nikoli podnikatelský záměr, nebo příslušnost k rodinnému klanu.
Nějak mi tu chybí jedna profese, která ostatně neexistovala ani za reálného socialismu - lovci talentů - lidé zaměstnávaní televizemi a rádiovými stanicemi právě proto aby hledali zajímavé a poměrně neznámé hudebníky a hudební seskupení, protože v nich byl vždycky ten největší potenciál finanční i umělecký.

http://www.youtube.com/watch?v=NkUTUlKXa4o
http://www.youtube.com/watch?v=IVtULnPki1g
http://www.youtube.com/watch?v=tDpKpjPTbHo
http://www.youtube.com/watch?v=2g31XyMCl9o&feature=fvwrel
http://www.youtube.com/watch?v=RhFxcNCTgdY&playnext=1&list=PLDC25BA4415F495A4

Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva

Nevím proč, ale hláška ze seriálu Návštěvníci "Hovoří CML - Centrální Mozek Lidstva" mi vždycky připadala zároveň hrozně dramatická a hrozně komická. Zvlášť proto, že CML představovalo krychlové akvárium s několika elektronickými nervy uvnitř. Vlastně bylo hrozně prázdné. Člověk by si řekl, že na řízení lidstva by bylo potřeba něco většího, nějaký obrovský sál plný počítačů nebo alespoň něco jako HAL 2000.
Časem začínám přemýšlet o tom, nakolik měl ten starý seriál pravdu a nakolik jsem mu naopak já křivdil. To že byl celý seriál postavený na předpokladu že má CML poruchu, nic nemění na tom, že by krátkodobý vývoj společnosti mělo být jednodušší simulovat, než třeba vývoj planetárního počasí (o podnebí nemluvě).

Samozřejmě padne otázka: Jak to, vždyť i každý jednotlivý člověk je dost složitý na to aby ho modeloval nějaký počítač? Vtip je v tom, že ve společnosti jednotlivé lidi nijak modelovat nepotřebujeme. Lidé často propadají u podobných systémů "iluzi  složitého oka". To je představa, že cenu má pouze dokonalé oko, které vidí naprosto vše. Kromě toho, že ani naše oči ani jiné oči úplně vše nevidí, existují také živočichové, kteří mají oko jen jako jednoduchou dírkovou kameru, případně mají prostě pouze pár světlocitlivých buněk rozházených po kůži. Chci tím říci že i nedokonalý zrak je pořád lepší než naprostá slepota a v některých případech je tedy i poměrně velmi obecný model lepší než žádný.
Druhá věc je: Co chceme vidět?
Spousta šelem vidí jen černobíle a zjevně jim to v ničem nevadí, naopak výměnou za to vidí ve větší tmě. Hmyz má rozsah vidění posunutý do UV záření.
A teď zpátky k modelu společnosti - nedostatek Tamagotchi na trhu společnost pravděpodobně neohrozí a můžeme proto zásobování nechat zcela na soukromých aktivitách - nemusíme ji jasně "vidět". Na druhou stranu, pokud by výroba Tamagotchi dosáhla takových rozměrů, že by zcela zahltila průmysl a způsobovala problémy při likvidaci, pak by se už modelování takového procesu vyplatilo.
Vtip je ovšem v tom, že na to by šel použít obecný model, který by vůbec nemusel vědět, že se vyrábí Tamagotchi a ne třeba hopíky.
Co se týká lidí, tak nemusíme znát lidi samotné. Potřebujeme spíše vědět, jak se mezi nimi šíří určité fenomény. Například pro šíření nějaké politické ideologie je důležitý spíše percentuální nebo topografický výskyt (např v Severočeském kraji je nejvíce nácků - asi X %), než nějaký konkrétní (Franta Hubáček je nácek).
Podobné je to se šířením chudoby a bohatství. Ve všech případech už se dá modelovat, co má na jejich šíření vliv a co jim naopak v šíření brání.
Stejná motivace je pro chování velkých skupin mnohem důležitější, než individualita jednotlivců v ní obsažených To se ostatně dá dobře modelovat třeba na lodi, kde mohou mít všichni své vlastní cíle, ale jejich společným cílem vždy nakonec musí být, aby loď doplula. Z opačného pohledu - pokud se na vás řítí stádo krav, je samotná tato informace důležitější než jejich přesný počet a individuální odlišnosti.
Model o kterém mluvím je tedy vždy určitým způsobem "poloslepý", což ale vůbec neznamená, že by byl k ničemu.

Kdybych něco takového řekl někde ve společnosti, okamžitě by se proti mě postavila nějaká skupina "obránců lidskosti" a tvrdila mi, že svět řízený počítačem by přece byl neskutečně nelidský.
Ani já nechci celý svět řízený počítačem, myslím si ale, že je spousta sfér, kde bychom mohli počítači takové řízení přenechat. Ostatně na většině křižovatek už nám také nestojí strážníci, ale řídí je semafory. CML totiž společnost neřídil, radil jí.
Rozhodnutí by i ve skutečnosti museli nakonec udělat lidé, ale měli by mnohem lepší představu o tom, co vlastně dělají.A samozřejmě i celá společnost by měla jasnou představu o tom jak výhodné nebo nevýhodné rozhodnutí udělali.
Náročnost takového projektu by nemusela být přitom nijak extrémní.
Pokud by šlo o elementární ekonomický model, stačila by na jeho provoz mašinka, kterou má kdekdo z nás doma. K modelování širších politicko-obchodních vazeb by se pak dal použít třeba BOINC
Problém je, že na takový projekt rozhodně neseženete grant.
Jinak by totž už dávno byly ve státním provozu programy elektronických aukcí a vyhodnocování státních zakázek.
Žádný politik totiž nechce být kritizován počítačem.
http://boinc.berkeley.edu/
http://www.ezak.cz/elektronicka-aukce

Současné projekty podobného typu a organizace které se sociální simulací zabývají:

http://drupals.humanities.manchester.ac.uk/neiss3/
http://www.genesis.ucl.ac.uk/http://jasss.soc.surrey.ac.uk/10/3/10.html
http://jasss.soc.surrey.ac.uk/JASSS.html
http://www.essa.eu.org/
http://josc.bandungfe.net/index.html
http://cress.soc.surrey.ac.uk/web/home

úterý 2. srpna 2011

Spor o klima II.

Co když to nefunguje?
Předpoklad druhé strany klimatického sporu je, že se planeta neohřívá a jestli ano, tak ne lidským přičiněním.
Podle této představy bychom se měli takovým zjištěním uklidnit. Ostatně sami proto nazývají opačnou stranu sporu alarmisty.
Nemám ale nejmenší pocit že by nás takové zjištění mělo uklidňovat.
Období v němž žijeme se nazývá kvartér neboli čtvrtohory. Jeho klima je typické periodickými poklesy teplot, které vyúsťují v doby ledové - glaciály. My bychom měli žít v jednom z teplých období doby meziledové - interglaciálu.
V předchozích interglaciálech přitom bývalo v Evropě i tepleji, než v současné době, zároveň se ale vyskytovaly i jakési "malé ledové doby", krátkodobé propady teplot v délce desítek let nebo i několika staletí.
Zkrátka klima naší éry není vůbec stabilní ani bezpečné.
Přílišné teplo i zima bohužel mají vliv na úrodu a tím i na celé civilizace. I když je dnes "klimatický determinismus" kritizován, nelze popřít, že na velké historické a prehistorické události mělo klima vliv.
Našli bychom ho v pozadí mnoha hladomorů, vymření grónských Vikingů i jako jednu z příčin stěhování národů.
Pokud nefunguje klimatický model - jediný způsob, kterým se snažíme civilizaci chránit (či spíše včas obrnit) před klimatickými výkyvy, měli bychom udělat úplně všechno pro to abychom takový systém měli.
Zjištění, že mají pravdu "neoteplovači", by byla nanejvýše závažná zpráva. Znamenalo by to, že jsme proti klimatickým hrozbám slepí.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1_doba_ledov%C3%A1
http://www.mojeskola.net/files/podnebiadejiny.jpg
http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_veda.asp?c=A070222_223307_p_veda_wag

Spor o klima I.

Co by to znamenalo?
Obecně se předpokládá, že vlastně nic dělat nemusíme, protože spor o oteplování nebo neoteplování ještě není rozhodnut. Co když má ale jedna ze stran pravdu?
Nejprve zkusme předpoklad, že mají pravdu ti, kteří zastávají teorii že produkce skleníkových plynů naší civilizací způsobuje globální oteplování. Co by to znamenalo?
V první řadě by to byl ústup ledovců a to jak na horách tak v polárních oblastech. To se skutečně děje (nemusí jít ale o antropogenní vliv). V druhém sledu by přišel posun hranice permafrostu především na Sibiři (dnes prochází v Mongolsku Ulanbátarem, je tedy v podobné zeměpisné šířce jako Lipno) .
Permafrost je tzv. trvale zmrzlá půda. Vlastně jde o druh horniny (dá-li se to tak říct) podobná pískovci nebo slepenci s velkým obsahem organických látek. Jako pojivo v ní slouží led. Když takový permafrost roztaje, uvolní poměrně dost metanu, což je skleníkový plyn vzniklý z rozkladu organických zbytků. Tím by došlo k relativně rychlému ohřátí povrchových vod v oceánu. Relativně sice znamená v řádu let, i tak by ale teplotní roztažnost vody stačila na vzestup hladiny o několik metrů, zatímco dřívější zvýšení hladiny moří pouhým roztátím pevninských ledovců bychom sotva zpozorovali (v řádech centimetrů).
Oteplení by také znamenalo posun hranice rozšíření tropických nemocí na sever (například malárie by se asi zastavila až  o Alpy).
Co bychom měli dělat, kdyby to všechno byla pravda?
Především bychom si měli uvědomit, že takový problém jsou schopny způsobit jen tři vlivy působící najednou:
1) produkce skleníkových plynů
2) omezení pohlcování oxidu uhličitého suchozemskými rostlinami
3) omezení pohlcování oxidu uhličitého oceánem
To všechno skutečně děláme a teoreticky bychom to měli změnit.
Ve skutečnosti nejsou tyhle tři možnosti zcela rovnocenné. Lidská produkce skleníkových plynů je zlomkem toho co vyprodukují jiné procesy. Navíc jsou tyto cykly dlouhověké - ještě zhruba 30 let by dobíhaly procesy, které jsme nastartovali teď.
Omezování výroby nebo změna systémů na čistší provozy je výhodná spíše pro ozdravění konkrétních lokalit, než pro změnu celkové bilance. Pokud bychom přesto chtěli jít touto cestou, stačilo by vyrábět automobily a spotřebiče s dlouhou životností. Namísto výměny automobilu jednou za dva roky by se prostě automobily měnily jednou za sedm let. Výroba totiž většinou mívá mnohem vyšší energetické nároky, než samotný provoz.
Mnohem výhodnější by bylo, kdybychom se prostě pokusili připravit ekosystémy na příjem většího množství CO2.
Zdravý oceán by byl schopen pohlcovat asi 50% (ale možná i 70%) veškerého vyprodukovaného oxidu uhličitého. Tedy nejen toho který vyrobí průmysl ale i toho který vydechují všechny živé organismy na celém světě. Tenhle oxid uhličitý zpracovávají především chladná severská moře, tedy přesně ta moře, která jsou ohrožována těžbou nafty.
Další oblasti oceánu přímo CO2 a metan ve velkém produkují a naší vinou!
Jsou to takzvané mrtvé zóny
Vznikají u ústí řek kvůli splachům z polí. Pole jsou totiž přesmíru hnojena a navíc na nich často rostou rostliny, které nijak nedrží povrchovou vrstvu humusu. To čeho by si lidé měli na polích vážit pak v moři vraždí. Oblasti mrtvých zón jsou prostě drasticky přehnojené. Nakonec zadusí vše kromě anaerobních bakterií.
Takže první dvě rady pokud opravdu chceme zbrzdit předpokládané globální oteplování by zněly:
Chraňte oceány!
Starejte se o svoje pole!
Druhá část opatření by se měla týkat pevniny, tedy lesů a pralesů. Ty bychom měli naprosto nekompromisně chránit. A nejde přitom jen o trochu příliš "slavný" Amazonský prales, ale také o pralesy v Africe, jižní Asii a o sibiřskou tajgu.
Kupodivu děláme něco úplně jiného - vyrábíme "úsporná" auta, která mají sice malou spotřebu, ale na jejich výrobu se spotřebuje více energie než provozem. Plánovaná životnost se totiž nezvyšuje.
Vyrábíme primitivní biopaliva, se kterými ale zacházíme tak, jak jsme si zvykli zacházet s ropou. Nejsou tedy ničím šetrnější, naopak často si nárokují plochy půdy, na nichž dříve rostly lesy a v některých případech zvyšují splachy z polí které pak v mořích tvoří mrtvé zóny.
Těžba ropy se přesouvá stále více do oblastí, které bychom mohli v budoucnu potřebovat právě k odstraňování následků svého jednání.
Pokud má pravdu klimatický model, neudělali jsme nic pro to, abychom současný trend zvrátili, naopak ještě jsme jej zrychlili.
Jasně, ještě máme šanci, že tenhle model neplatí. Co by to znamenalo popíši v druhé části.

Pytel na hlavě a EU

V Evropě už zase řeší, jestli je třeba nošení burky zakázat zákonem.
Lidé se vesměs dělí na ty, kteří považují nošení burky za ponižování ženy a na ty kteří brání právo nosit na ulici jakýkoli hadr.
Ať si o islámu myslím cokoli, musím říci, že zakazování nošení burky je podle mě nebezpečný precedens. Co bylo v jedné době myšleno jako dobré, může být za několik let zneužito k něčemu úplně jinému.
Rozdělení druhů oblečení na vhodné a nevhodné hrozí módní šikanou, kterou moji vrstevníci dobře znají - komunisté přesně věděli, jak má vypadat  "správná délka vlasů", "správné kalhoty" (ne džínsy) a "správná trička" (bez anglických nápisů). Věřte mi, že se takové doby můžeme znovu dožít pokud začneme se zakazováním oblečení podle druhů.
Myslím, že v tomto případě bychom měli vycházet z toho co už americká i evropská kultura zná - Haloowen, Mikuláš - Santa Klaus, karnevaly. Při těchto příležitostech přece i my nosíme kostýmy, které nám zakrývají tvář.
Burka by měla být především považována za masku, protože zakrývá obličej, který je potřeba pro základní rozlišení lidí. Na právo ji nosit bychom měli pohlížet stejně jako na právo nosit masku Mikimause.
Člověk v burce by tedy v Evropě neměl vstupovat do veřejných budov včetně škol, úřadů, obchodů, nemocnic, policejních budov a podobně.
Dostavit se k soudu v burce by mělo být považováno za pohrdání soudem, stejně jako kdyby tam kdokoli jiný přišel v kostýmu Santa Klause
Je povinnost odkrýt tvář pokaždé, kdy je třeba doložit identitu - tedy například při policejní kontrole.  Také není možné, aby maskovaný člověk řídil auto.

Teprve na základě toho, že že její trvalé nošení znemožňuje běžné činnosti v naší kultuře, lze považovat vynucování nošení burky za nepřípustný nátlak. Stejně jako kdyby jakýkoli Evropan nebo Američan svou ženu nutil nosit na hlavě pytel.

HOWGH!