Počet zobrazení stránky

sobota 8. června 2013

Víra proti kosmologii

Mezi náboženstvím a vědou probíhá válka, o které zatím mnoho lidí příliš nemluví, a tentokrát to není jen spor s kreacionisty. Je to spor mezi cíkvemi a kosmology.

Asi to teď vypadá jako kdybych vyvolával ducha procesů s Giordanem Brunem, ale zkuste se nad tím zamyslet. Každé tvrzení které je v rozporu s poznatky kosmologie se s ním musí dostat časem do sporu, stejně jako je to v případě současného sporu mezi biologií, evoluční teorií a paleontologií na straně jedné a hypotézou inteligentního designu na straně druhé. A ony tam ty rozpory jsou. Je ale ještě jedna sféra která bude věřícím vadit a do níž už kosmologie zasahuje – sféra emocionální.

Jako první v moderní době se samozřejmě do konfliktu s vědci dostali kreacionisté mladé Země. Tvrdí totiž že je datování podle radioizotopů nespolehlivé a že Země je ve skutečnosti stará pouze asi šest tisíc let. Tento spor skutečně již propukl v Kansasu a táhne se od roku 1999.

Pokud by totiž bylo zpochybněno datování Země podle radioizotopů, nezměnilo by to pouze stáří Země, ale i chladnutí planetárních jader a nakonec i naměřená stáří ostatních planet, hvězd a celého vesmíru. Skutečně jsme v současné době svědky toho, jak se z kreacionismu mladé Země stává kreacionismus mladého vesmíru. Pokud by existoval jediný kreacionistický důkaz pro něco takového, zasáhlo by to i přímo do našich životů.

Nešlo by jen o hypotetické fantazírování o vesmíru, ale o fungování jaderných elektráren a radioizotopových generátorů, lékařských přístrojů pracujících s radioizotopy, radioizotopových měřících přístrojů, urychlovačů částic... Z funkční vědecké teorie zkrátka nemůžete jeden prvek jen tak vyjmout, nebo ho radikálně změnit, aniž by to mělo vliv na všechny ostatní závěry.

Pokud by takový důkaz existoval, bylo by naprosto nutné jej přednést a zkoumat, protože by jeho ignorování molo ohrozit mnoho lidských životů. Naštěstí pro nás kreacionisté nakonec vždy skončí u Bible, která neudává správně ani číslo pí, natož aby něco říkala o atomech a subatomárních částicích.

Kreacionismus je tedy argumentačně velmi slabý, ale žel není slabý politicky. I u nás se kreacionisté dostali v roli prezidentských poradců až na Hrad a v USA mají své zástupce na nejvyšších místech. "Mladý vesmír“ se proto možná bude jednou v amerických školách vyučovat stejně, jako se tam už přednáší inteligentní design v hodinách biologie.

Zatím nás může uklidňovat jen to, že v Evropě nemá kreacionismus ani zdaleka takovou podporu jako v USA a jeho krajní varianta, kterou je kreacionismus mladé Země má i v rámci této náboženské teorie poměrně málo stoupenců. To samozřejmě ale neznamená, že bychom měli hrozící nebezpečí zaspat.

Spor s kreacionisty je první, ale nikoli poslední ani jediný střet, který hrozí mezi náboženstvím a kosmologií. Kosmologie jako věda o vesmíru jako celku zasahuje mnohem hlouběji do podstaty náboženství, než budou mnozí věřící i církevní představitelé schopni připustit. Je to věda, která se nezabývá jednotlivými obory – matematikou, fyzikou, chemií...atd – ale postupů a poznatků všech využívá k vytvoření celkové představy o vesmíru.

V tom se dnes kosmologie mnohem více podobá starověké filosofii, než dnešní filosofie, jež je už často spíše odvětvím lingvistiky. Jenže dnešní kosmologové už si své závěry nenechávají pro sebe. Na rozdíl od starověkých filosofů mají k dispozici moderní média. A lidé jim skutečně naslouchají.

V mnoha bodech svých projevů se přitom natolik dotýkají témat, jež jsme si zvykli spojovat s náboženstvím, že se občas komentátoři nedokáží nezeptat: Je to vědec nebo kněz?

Ano, když slyšíme vyprávět o hvězdách, o jejich velikosti, vzdálenostech a gigantických silách které v nich vládnou, přepadá nás pocit, který dokážeme popsat jen jako "posvátná úcta“. Když se dozvídáme, že prvky v našich svalech, žilách a kostech pocházejí z vybuchujících supernov, samo nás musí napadnout slovo "transcendence“. Zvláště když nám zároveň dochází, že jednou po zániku Slunce se prvky z našeho těla do koloběhu vzniku a zániku hvězd vrátí.

Věřící (ale i my) si prostě až příliš zvykli, že bublina jejich představ je mimo náš svět, ale tady najednou někdo používá stejná slova a není to jejich souvěrec. Musí pro ně být nesmírně těžké a pobuřující slyšet, že jsme spíše něco jako vlny na moři, než kameny, a že když starý člověk umírá, nemusí v něm být ani jeden atom původního kojence, kterého jsme kdysi nazývali jeho jménem.

Přesto že to zní téměř poeticky, jde o reálnou vědomost, nikoli fantasmagorii. Nic na tom nemění ani to, jaké emoce v nás takové zjištění vyvolává. V těchto poznatcích se střetává věda s podstatou náboženství až tak hluboko, kde oba tyto směry berou svůj původ, v pocitech které cítil dávný člověk při pohledu na vesmír nad jeho hlavu, na majestátnost Mléčné dráhy a k touze poznat svoje místo v tom všem. Ano, mluvím o pocitu "posvátna“, o pocitu, že se dotýkáme samotné podstaty existence, o samém původu toho pocitu o jeho úplně elementárním základu.

Tohle už není spor o nějakou brvu, bakteriální bičík nebo nezjednodušitelné oko. Tady jde o emoci, která stála na samém počátku náboženství a která opět, jako kdysi dávno ve starověku, přináleží k vědeckým poznatkům.

Zatímco se kosmologie vyvíjela, zůstaly náboženské představy na úrovni starověku. Žádné náboženství už nedokáže dát lepší odpovědi na otázky, kterými svou existenci víry obhajují. Kosmologický výklad je už dávno argumentačně i emočně silnější než náboženské kosmologické mýty.

Proto je ten střet nevyhnutelný.


1 komentář:

  1. Hrdě se postavím za vědu, Hawkinga a GTR a všechen ten físíz.

    OdpovědětVymazat