Počet zobrazení stránky

úterý 15. května 2018

K čemu národ?

Při příležitosti oslav svátku sv. Václava 2017 se mezi shromážděnými (nepočetnými) křesťany objevila i skupinka s nápisem "Nevěříme v národ".

Opravdu bizarním způsobem tuto situaci okomentoval Lukáš Lhoťan na stránce Euarabia.com :

Při příležitosti připomínky sv. Václava demonstrovala skupina neomarxistických křesťanů proti českému národu s transparenty "nevěříme v národ" a slovními útoky na kardinála Duku, kvůli jeho podpoře českého vlastenectví. 

Ta otázka je ale sama o sobě vážná: Věříte v národ? A co to vlastně znamená?

V první řadě je ve skutečnosti strašně těžké určit, co to vlastně ten národ je.

Jedna z definic vypůjčených z Wikipedie zní takto:

Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.

Musím říci, že tahle definice není úplně oprávněná. V mnoha jazykových skupinách najdete podskupiny hlásící se k různým národům ačkoli jejich rozdíl mezi jejich jazyky je mnohem menší než u jiného národa rozdíl v nářečí. Ostatně dokladem něčeho takového může být rozdíl mezi češtinou a slovenštinou. Naše národy mají mnohem rozdílnější historii, než jazyk, přesto se definují samostatně.

V každém případě ale musejí mít příslušníci jednoho národa nějaký "společný kód", čímž nemyslím jen jazyk ale hlavně příběhy. Teprve příběhy, ať už jde o mytologická vyprávění, přirovnání nebo reálné ale rozšířené historky, dávají abstraktním výrazům jejich zdůvodnění. Bez historky vlastně ani pořádně takový výraz vysvětlit nedokážeme.

Příkladem takové kulturně nevžité historky může být Russelova čajová konvice. Bertrand Russel na tomto příkladu vysvětlovat že důkazní břemeno leží na tom, kdo něco tvrdí, ne na tom, koho se svým tvrzením snaží přesvědčit (nejde tedy o dokazatelnost, pravděpodobnost ani žádnou další věc, jen o důkazní břemeno). Základní podoba vypadá takto:

Představte si, že začnu tvrdit, že mezi Zemí a Marsem se na oběžné dráze kolem Slunce pohybuje předmět velikosti čajové konvice, který nedokáží pro jeho malé rozměry zaměřit ani ty nejlepší pozemské dalekohledy. A teď si představte, že bych vás chtěl přimět věřit, že tento předmět existuje jen proto, že nemůžete dokázat, že neexistuje. Nemělo by to být naopak? Neboli: Povinnost dokázat existenci čajové konvice na oběžné dráze by měl podle Russella ten, kdo by o její existenci přesvědčoval. Dokud se mu to nepodaří, jsou v legitimní pozici ti, co tvrdí „to nemůžeme vědět“, nebo ti, co tvrdí „to je nepravděpodobné“. 

Základní problém je že si lidé samozřejmě snadněji pamatuji představu čajníku putujícího vesmírnou temnotou, než argument, který je z toho vyvozen. Případů chybného použití tohoto argumentu pak můžeme vidět nespočet od projevů po nejrůznější články, diskuse a blogy. (Chudák Dawkins!)

Pokud tedy skupina - v tomto případě národ - nepřevezme nebo nevytvoří jednotný význam pro určitý příběh, nemají jej ani pojmy s ním spojené, takže jej nelze používat k běžné komunikaci ani k vyvolávání skupinových sentimentů.

 Chci říci, že národ je ve skutečnosti skupina jako každá jiná - má nějakou historii, nějaký druh dorozumívání, nějaké společné emoce. To je důležité, protože to dělá skupinu akceschopnou.

Tuto roli se snažilo převzít náboženství se střídavými úspěchy. Jeho problém je ovšem v tom, že je unifikované, takže se nikdy nedokáže úplně přizpůsobit místní historii a krajině. Na druhou stranu například významy jména "Jidáš" nebo pojmu "třicet stříbrných" jsou srozumitelné pravděpodobně po celé Evropě, takže náboženská mytologie opravdu přispěla k vytvoření poměrně široce používaného významového kódu. Říp, Tábor nebo Karlův most do něj ovšem zabudovat nejde.

Snaha propojit národní identitu s náboženstvím měla v minulosti katastrofální následky ať už si připomeneme éru nacismu, frankismu nebo masakr ve Rwandě. Přesto se právě na náboženství jako součást národní identity odkazují nejhlasitější "obránci národa". Je přitom typické že právě tito lidé, vlastně společnému národnímu kódu nerozumějí. (Typická je příšerná úroveň češtiny a odlišý výklad historických událostí.) 

Národ, stejně jako oddíl sportovních hasičů, lze vybudit k dobrým věcem i k těm špatným, ani v tom se skupiny neliší. Výjimkou snad je to, že národ bývá emočně spojen s nějakým územím a i když už toto spojení nechápeme jako společná posvátná místa, stále jsou taková místa pro nás důležitá.

Na druhou stranu to není až tak výjimečný sentiment ani u jiných skupin. I oddíl mažoretek nebo fotbalistů se hlásí ke svému kraji už v názvu.

Odhalení že národ není něco vyvoleného a zázračného ale že je to věc vztahu ke kraji a národním ideálům je vlastně docela staré - patří už do Velké francouzské revoluce - a mě je na něm sympatické, že přesně podle tohoto ideálu se také Český národ znovuzrodil za národního obrození. Stalo se to úplně stejně jako při založení skupiny historického šermu nebo Klubu českých turistů. Určujícím bylo pouze to, čím člověk chtěl být a s kým chtěl být, žádné geny, rasa či cokoli podobného.

Proto se mi také líbí slova české hymny, protože v první sloce pokládá otázku "Kde domov můj?" a v druhé na ní odpovídá "Mezi Čechy domov můj."

V tomto smyslu jsem přesvědčen, že národ jako druh společnosti i určitého vnímání kraje má stále budoucnost. Vlastně myslím, že nám budoucnost vytvoří národy ještě zvláštnější a zajímavější než ty, které známe z historie.

2 komentáře:

  1. Národní obrození bylo sice ve jménu antiklerikalismu a proti kaťákům,ale nepřijde mi, že by bylo vysloveně sekulární nebo ateistické a to i třeba kvůli Husovi, Komenskému a dalším. Bylo to v podstatě ve jménu evangelíků a očekávané reformě křesťanství. Imho patriotismus amerického střihu je podle mě lepší forma nacionalismu. Ovšem tomu pak chybí americké pravidlo - kdo se tam narodí, je Američan. Je to nekonzistentní, chaotická, legendami opředená až magická směska. O to podivnější třeba zmixovaná s germánskými vzory a znaky. Nic než národ, ale jaký vlastně? České vlajky a tetování s hakenkreuzem? A do toho keltský kříž. Legendy fúzují, ale logiku tam najít.... to jde těžko. Odkaz na vyspělejší kultury v tom sice je, ale dost těžce pochopitelný. Hlavní je, že to má náboj. Odin na zádech, centurion na prsou, a Český lev na bicepsu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikde jsem netvrdil, že by obrození bylo nenáboženské, jen to, že nedokáže nahradit pocit národní příslušnosti a národní výrazový "kód".

      Vymazat