Počet zobrazení stránky

pátek 27. prosince 2013

Proč vlastně přednáším o crowdfundingu?

Mohl bych začít několika různými způsoby, nebo několika různými historkami, všechny mají jedno společné – byly by o lidech, kteří si mysleli, že vědí, co je to crowdfunding.

Šéfredaktor, který si myslel, že už o tom všichni četli tisíckrát, kamarád filmař, který si založil projekt a pak čekal, aby viděl „jak to funguje“ a ono to nefungovalo, jiný kamarád, také filmař, který si nechával radit produkčním, který předtím dělal vánoční charitu, nakladatel, který si stále myslí, že je to podvod nebo naleštěná žebrota, kamarád, který stále čeká že tohle všechno zaspamují lidé skládající se na narozeninové dorty, kluk, který sic chtěl vydělat na fotoaparát ale nechtěl pro to nic udělat...je jich dost.

Co to tedy vlastně crowdfunding je? Než to začnu vysvětlovat, zeptám se vás, co mají společného: důchody, půjčky, obchod, pojištění a dárky. Nic? Něco přece, všechno jsou to způsoby přerozdělování majetku nebo prostředků. Tím vším někdo získává to co mu schází. Co víc, všechno to jsou vlastně určité druhy výměny.

Nezdá se vám to? Jistě u obchodu je to jasné - člověk který má něčeho nadbytek směňuje své přebytky, za to čeho má nedostatek, ale co třeba centrální přerozdělování? Zamyslete se, co je vlastně centrální přerozdělování (důchody, pojištění, akcie)? Je to výměna nerovného zisku z nějakého podnikání za jistotu, že nebudete mít nedostatek v době, kdy sami budete neúspěšní. Vzdáte se tedy výhody kterou dočasně přináší vysoký zisk výměnou za větší bezpečí.

Pokud si myslíte, že je takové centrální přerozdělování vynález moderní doby, asi vůbec nic netušíte o klanových společnostech, kmenech a rodinných tlupách.

Podobný systém představují dary. Je mnohem příjemnější žít ve společnosti která je štědrá, ale to zároveň znamená, že každý jedinec musí (jistě nemusí, ale konvencí je k tomu veden), být štědrý k lidem, kteří něco potřebují a dát jim to, co potřebují s vyhlídkou že až bude v budoucnosti něco potřebovat on, dostane díky této konvenci to, co potřebuje, třeba od někoho úplně jiného.

Nakonec i půjčka znamená vlastně dočasné zvýšení možností ať už jde o zapůjčení motyky, vinného lisu, nebo třeba peněz (a ať jde o půjčku placenou nebo bezplatnou).

Každý z těchto systémů má své klady a své nevýhody. Obchod má tu výhodu, že je velmi přesný, tedy v rámci možností, zvláště od doby vynálezu peněz. Na druhou stranu ale má příliš viditelný aspekt hry a velmi nízký podíl solidarity. V podstatě přirozeně dělá z lidí protihráče, často i nepřátele a nakonec vede vždyky ke vzniku vrstvy ekonomických gamblerů, kteří jsou sice po finanční stránce bohatí, ale ničemu neprospívají, naopak často společnosti vysloveně škodí.

Systém založený na darech může být velmi nerovný: darujete krávu a dostanete burák. Navíc je v něm možný vznik nekonečných závazků. Tímto způsobem se udatně ruinovali členové i náčelníci jistého kanadského indiánského kmene, u nichž tradice nařizovala darovat na oplátku dar vždy větší než obdrželi.

A následkem příliš centralizovaného přerozdělování je vždycky vznik kasty „přerozdělovačů“, která má výrazně vyšší pravomoce než ostatní smrtelníci.

Všechny systémy přerozdělování jsou přitom vlastně v rozumné míře a s rozumnými omezeními pro společnost výhodné a přinášely by jí nejen zisk ale i určitou sociální stabilitu.

Crowdfunding není nic jiného, než způsob, jak tyto postupy zdemokratizovat tak, aby odpovídaly digitální éře.

Trik je v tom, že ať obchodujete, darujete nebo půjčujete nějaké finanční prostředky, děláte to s velmi malými částkami, které vás nijak existenčně neohrožují, ale v důsledku (a v součtu) mohou mít velký efekt.

Z obchodních systémů je asi nejznámější Crowdcube, ale příliš se mu nedaří (ve srovnání s jinými systémy). Takové systémy, kde je ziskem přispěvatele nějaký podíl na zisku, vyžadují totiž příliš finančních operací a přibližují se tak nectnostem státních rozpočtů.

Mikropůjčkami je známý server Kiva, tento způsob financování se hodí hlavně pro země, kde není kapitál a nedá se očekávat férový (reciproční) přístup v případě darování. Typicky je cílem takového nažení Afrika, kde dlouhodobá politika humanitární pomoci úplně zničila pocit vzájemné solidarity. Dá se bohužel čekat, že s námi Afričané možná ještě pár staletí solidární nebudou, přesto jim lze pomáhat, aniž bychom z nich dělali charitativní závisláky. Stejný systém bychom přitom mohli uplatnit i pro resocializaci některých našich domácích bezdomovců.

Konečně nejrozšířenějším systémem jsou v crowdfundingu dary. Jsou to ony známé servery jako Kickstarter, Indiegogo, Hithit nebo Startovač, ale také méně známé mikrodárcovství prostřednictvím mikroplateb. V takových sbírkách dostávají dárci za své peníze buď jen jakési upomínkové předměty, nebo vůbec nic. Dary tvoří asi 71% veškerých crowdfundingových dotací. Pro většinu lidí je právě a pouze toto „ten pravý crowdfunding“, ve skutečnosti ale většina z nich nechápe, že jde také o reciproční systém. Proto, pokud chcete vybírat peníze na start svého podnikání, asi právě tohle nebude ten nejlepší systém. Projektů typu „dejte mi foťák“ nebo „kupte mi fabriku“ najdete (žel) na stránkách českých crowdfundingových serverů také dost.

Také já přednáším většinou právě hlavně o tomto posledním „darovacím“ systému i když například vydávání knih, komiksů, CD nebo počítačových her se i na těchto serverech může pojetím někdy blížit obchodnímu typu crowdfundingu. Jako „upomínka“ je totiž často nabízen samotný výsledek sbírky – vydaný komix, kniha, CD ...

Obecně oblíbeným omylem je u nás tvrzení, že tímto způsobem nelze sponzorovat vědecké projekty. Přitom současný nejúspěšnější crowdfundingový projekt je vlastně servisní vědecké zařízení Hydronaut. Jsem naopak přesvědčen, že zvláště pro vědecké projekty je crowdfunding nesmírně zajímavý. Jediným omezením je zde ve skutečnosti výše vybrané částky, která dost závisí na aktuálním stavu crowdfundingových projektů.


(V roce 2013 ustanovil tuto hranici projekt Hydronaut na 368 tisíc korun, v dalších letech ji snad další projekty posunou výš.)

Školy ale mají obrovský potenciál pro takové sbírky. Uvědomte si, že počty donátorů dosud nejsou u českých projektů nijak závratné. Jde typicky o několik set lidí. Takovou skupinu dokáže vytvořit téměř každý studijní obor.

Otázka tedy není „jestli“, ale „jak“.

Právě o tom je celý můj tříhodinový kurz.

čtvrtek 12. prosince 2013

Jak na crowdfunding?

Vyhlásil jsem dva nové termíny kurzu Jak na crowdfunding? a to na 14. 1. 2014 a 21. 1. 2014.

Sponzorování projektu prostřednictvím mnoha drobných dárců je nesmírně zajímavá myšlenka, která má už v zahraničí i u nás své zastánce. Úspěšnost projektů je při ní asi 40%. Kde dělají autoři neúspěšných projektů chyby a co by měl člověk vědět, než se do takového projektu pustí?





Vzhledem k tomu, že nejde zase o tak zanedbatelnou práci a také proto, že bych byl rád, kdyby na kurz přišli opravdu jen lidé, kteří se skutečně hodlají do crowdfundingu pustit, jsem zvolil kurzovné 600 kč.

Jsem přesvědčen, že pokud to myslíte vážně, litovat jich nebudete. Nemohu vám sice na 100% zaručit, že váš projekt bude úspěšný, ale mohu vám alespoň pomoci vyhnout se chybám, které před vámi už udělali jiní a ukázat způsob, kterým myslí ti, jejichž projekty uspěly. 

K přihlášení na kurz použijte portál NAUČMESE.CZ


Kurz se skládá z pěti prezentací, mezi nimiž by měly probíhat diskuse.
Témata přednášek jsou:
  • Příprava crowdfundingového projektu
  • Dárci, fanoušci a skupina
  • Dary a odměny v crowdfundingové sbírce
  • Prezentace projektu (text a video)
  • Příklady kampaní

Ode mě též články o crowdfundingu:
Něco o crowdfundingu 
Jak si vede český crowdfunding?
Hydronaut na Startovači - bude párty?
Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu! 

pátek 6. prosince 2013

Je antická hedonistická filosofie opravdu příliš stará?

Setkal jsem se s filosofem (rozumějte člověkem, který skutečně filosofii studoval), který byl na mé přednášce na Atheoconu 2013 a z jehož výrazu jsem tehdy vyrozuměl, že se mu příliš nelíbila. Vyčinil jsem mu za to že mě nekritizoval. Co přesně se mu na mé přednášce nelíbilo jsem se samozřejmě nedozvěděl, protože právě jím uváděných příkladů pochybení jsem se nedopustil, nicméně jsem si naprosto jist, že zvláště z pohledu školeného filosofa v mém příspěvku chyby být prostě musely. Ostatně jsou i v přednáškách akademicky vzdělaných lidí, jak by se jich mohl nedopustit autodidakt?

K mému zklamání ale uváděl spíše jakési vlastní očekávané projekce do toho, co jsem říkal, což se často stává a nepřekvapuje mě to stejně, jako mě nepřekvapuje že podobné věci člověk prostě nedrží v hlavě půl roku. Zaujala mě ale jiná věc. Vyzval jsem jej totiž, aby kontroval příspěvkem na totéž téma, nebo na nějaký detail, který by mu přišel zajímavý. Odmítl s tím, že "je to staré" ve smyslu překonané a nabídl vlastní téma. Proč ne, to samotné mi připadá dobré, jenže co je vlastně na těch starých filosofických směrech překonaného?

V první řadě řeknu, co všechno jsem v té přednášce z epikureismu vypustil já sám. Naprosto vůbec (nebo tak letmo, že si to sám nepamatuji) jsem se nezmínil o důsledném epikurejském atomismu. Epikurejci prostě neměli žádný problém s často uváděným rozporem "duch versus hmota" prostě proto, že i duchové byli z jejich pohledu hmotní. Ano i epikurejští bohové se podle nich skládají z jemnohmotných atomů a obývají obrovské prázdné prostory vesmíru.

Pro mě je tato archaická atomistická (materialistická) teorie dobrá jen v tom, že díky ní chápu kde vzal Anatole France ve Vzpouře andělů představu "odhmotňování" andělských vojsk, tedy jejich přechodu z podstaty lidské do podstaty jemnohmotné (božské). K ničemu jinému mi to opravdu dobré není, ale chápu, že ve své době to bylo velmi revoluční učení a vychází z něho množství epikurejských tvrzení včetně zániku duše spolu se smrtí člověka, protože se rozpadá, stejně jako celá hmotná podstata.

Podobně jsem úplně ignoroval epikurejský výklad o počasí, zraku, kosmických tělesech atd. Přestože jsou některé z nich opravdu pozoruhodné, jsou prostě překonané a mohly by mě zajímat jen v případě, kdy bych se zabýval například historií optických, meteorologických a kosmických teorií.

Vůbec nic jsem v přednášce neřekl o epikurejské epistemologii, přeskočil jsem celý výklad o epikurejské historii, protože prostě není možné, aby od založení po současnost tento směr představoval stále totéž. Podobně jsem se zachoval i ke spoustě následníků Kyrénské školy a moderním  směrům.

Zkrátka jsou nejen detaily, ale celé rozsáhlé oblasti, v nichž se postoji klasických epikurejců prostě odmítám zabývat, protože chápu jen jejich historickou hodnotu, ale z hlediska použitelnosti v současné době je to pro mě jen myšlenková veteš.

Na druhou stranu má ale epikurejství aspekty vysloveně psychologické a v nich mi připadá stále nedoceněné.  Pro mě je jím idea ataraxie. Nabídnu vám teď jednu svoji hypotézu, i když je dost možné, ba nesmírně pravděpodobné, že na ni přišlo mnoho lidí už dávno přede mnou. 

Domnívám se že existuje přímá linie spojující Aristippovu představu mírného pohybu vln v chráněném zálivu, myšlenku Zahrady jako filosofické školy a ideje atharaxie.

Aristippos z Kyrény byl zakladatel hédonistické Kyrénské školy. Popsal rozkoš jako mírný pohyb (léia kinesis) zatímco bolest byl podle něj pohyb prudký. Takéž se domnívám, že příčinou onoho "pohybu" měla být podle něj touha či vášeň.

"Mírný pohyb" přirovnával Aristippos k vlnkám v chráněném zálivu, zatímco "prudký pohyb" měla být bouře na otevřeném moři. Přirovnání k plavbě lodí je podle mě nesmírně zajímavé, protože při plachtění používáme sílu, která je mnohonásobně větší než všechny naše vlastní síly, k tomu aby nás nesla tam, kam chceme my a ne tam, kam míří ona. Navíc tehdejší lodě neměly příliš dobré oplachtění, musely čekat na příhodný vítr a i tak se často neobešly při plavbě bez vesel.

Pokud si do této představy dosadíte další zachovaný výrok "Náš je přítomný okamžik.", bude přirovnání k ovládání vlastních tužeb a vášní dávat dokonalý smysl.

Najdete v něm i zdůvodnění, proč Aristippos považuje klidový střední stav za "nic", protože v bezvětří loď nepluje, stejně jako člověk bez motivace nikam nesměřuje, zatímco Epikúros, jako člověk trápený bolestmi a utišující bolesti ostatních už v odstranění bolesti vidí rozkoš.

Domnívám se ale, že Epikúros vzal tohle přirovnání z jiného konce. Jednak samotná jeho Zahrada tvořila pro studenty jakýsi krytý přístav a jednak měl každý žák postupně vybudovat takový krytý záliv v sobě, aby na něj nedoléhaly otřesy (tarachos) z vnějšího světa, respektive aby v něm samotném nevyvolávaly vjemy otřesy - "prudký pohyb".

Vlastnost charakteristická pro takového člověka se pak nazývala neotřesitelnost čili ataraxia. Neměla nic společného s vyhýbáním se odpovědnosti nebo nutným nebezpečím, ale měla právě v takových chvílích umožnit člověku zachovat nezkalený rozum.

Pokud jste dočetli až sem, chápete, že ataraxie je vlastně do ideální podoby dovedená schopnost jak s vášněmi, touhami a pudy zacházet tak, aby nám byly v současnosti i v budoucnosti prospěšné, tedy užívat je v jejich mírné podobě (čímž se epikureismus velmi blíží "střední cestě" buddhismu).

V jednom z komentářů k jinému článku, kde jsem ataraxii zmiňoval, to nazvala diskutující s nickem Médea "programem". Myslím, že je to správné slovo. Antické filosofické školy nabízely nejen poznatky, které jsou už dnes buď vyvrácené, nebo překonané, ale také celý způsob jak na svět nahlížet a o co v něm usilovat.

Samozřejmě prostě nemohu být hédonistou podle Kyrénské školy, prostě proto, že se z ní zachovalo příliš málo. Stejně tak nemohu být skutečným epikurejcem a to nejen proto, že většina informací, které nám o epikureismu zůstaly pochází od značně nespolehlivého Díogéna Laertia. Mám trochu jiný kulturní kontext a poznatky, které převyšují nejodvážnější dohady té doby. Kousek jejich osobního "psychologického programu" by ale podle mě přežít měl.

úterý 26. listopadu 2013

Zlatý věk vlády žen?

Tímto příspěvkem si jednoznačně říkám o kritiku a dělám to rád, navazuji totiž na jednu myšlenku z textu Kam zmizely bohyně?  a některé reakce v komentářích.

Bývaly doby, kdy byl matriarchát považován za základní společenské schéma. Dnes už tomu tak není. Častěji se mluví o matrilinearitě, což ovšem není totéž. V těch dobách byl matriarchát popisován jako "zlatá doba" lidstva. Mohlo to tak být, nebo mohlo by to tak být?

Mohlo, ale spíše ne až tak docela! Totiž co já vím o patriarchálních a matriarchálních společnostech, tak je to celkem zajímavé. Původně totiž byly matriarchální, nebo alespoň matrilineární společnosti typické spíše tam, kde hrozilo ženám nebezpečí a tedy kde byly "nedostatkové". K tomu se pojila i polyandrie atd. V principu to byl samoregulační mechanismus, protože polyandrické společnosti se nepřemnožují - jedna žena prostě může rodit jen tolik kolik stihne a děti mají naopak dost slušnou ochranu gardou tatínků. Tyto společnosti ještě sem tam existují třeba v Indii.

Polygynická manželství a patriarchální přístup souvisel naopak se stavem, kdy byli nedostatkoví, ale potřební muži a to zpravidla v důsledku válek. Smyslem mnohoženství je v principu hlavně plození armády bojovníků. Tento systém je také reakce na problém s prostředím, ale funguje jinak. Namísto aby se společnost přizpůsobila omezeným zdrojům se uzpůsobí tak, aby mohla dobývat zdroje ostatních. Je to dost zoufalé řešení, protože tak vzniká skupina, která prostě vždycky nemá zdroje.

Jakmile totiž není vystavena stavu pro který vznikla, tedy neustálému úbytku mužů, velmi rychle se přemnožuje a vyčerpává své prostředí. Jde o lidskou obdobu sarančat. Žije tak, že vyžírá zdroje ostatních skupin, jejich původní majitele buď vyžene nebo zabije. Jenže s nově získanými zdroji nikdy nevydrží, takže se to celé periodicky opakuje.

Patriarchální polygynická skupina má vždycky vojensky navrch nad polyandrickými (případně i matriarchálními) společnostmi. Počty jejích vojáků se prostě obnovují mnohem rychleji.

Polygynická patriarchální společnost je tedy evolučně úspěšnější za cenu, že se pak v postižené oblasti všem žije špatně a klanové války (ekonomicky vynucené) v podstatě nikdy nekončí.

Pokud má daný prostor omezené zdroje, například pokud jde o izolovaný ostrov nebo náhorní plošinu, vyniknou velmi rychle výhody polyandrie, v rozlehlých oblastech s malými rozptýlenými zdroji (například na poušti) ale vojenská převaha polygynických zřízení jakékoli jiné uspořádání rozdrtí.

Samozřejmě lze oprávněně namítnout, že polyandrická skupina prostě ještě nemusí být nutně matriarchální. To je pravda. Navíc ani polyandrická společnost nemusí být pro ženy žádný med. Například až 31 procent tibetských žen zůstane neprovdaných a bezdětných! To je také pravda.

Jak polyandrie tak polygynie jsou reakcemi na ohrožení, tedy jinými slova na zkrácení délky života vlivem válek nebo nepříznivých životních podmínek. Polyandrie se přizpůsobí snížením počtu narozených a tím vyšší šancí na dožití vyššího věku, zatímco polygynie prostě přijímá nižší hranici dožití jako fakt a přizpůsobuje se vyšším počtem narozených.

Jakmile však vnější tlak pomine, jsou tato manželství spíše nevýhodná, protože vytvářejí ve společnosti nerovnost v požadavcích na partnery. Nejen tibetské ženy trpí svou "přespočetností", stejný problém mají v mnoha zaostalých muslimských (slabě polygynických) zemích také muži.

Zbývají ještě poslední otázky: Pokud tyto (pro nás zvláštní) typy manželství zanikají, když pominou důvody k jejich existenci, neplatí náhodou totéž o všech manželstvích?

Manželství je totiž v první řadě pakt a starověké příklady manželských smluv mluví jasně o tom, že je to majetková smlouva, ať už muž vlastnil ženu, nebo se vlastnili navzájem, či šlo jen o společné vlastnictví majetku, vždycky v tom bylo vlastnictví.

Nebyl náhodou tenhle majetkový stav manželství v první řadě podvědomou snahou o obranu proti nouzi? Jak by se proměnily lidské vztahy, kdyby tento neustálý stres pominul?

Vím jistě, že by se lidé dál zamilovávali, ale manželství by s tím už asi nemělo nic společného. Ostatně není právě třeba počet společně žijících nesezdaných párů důkazem, že se tato instituce už přežila?

pondělí 25. listopadu 2013

Hydronaut na Startovači přepisuje dějiny českého crowdfundingu!

No dobrá, možná trochu přeháním, ale kdyby existovala nějaká učebnice českého crowdfundingu, byl by právě nejvyšší čas ji začít přepisovat. Ještě ve čtvrtek jsem ukazoval crowdfundingovou sbírku Hydronauta na školení jako ukázku špatného odhadu možností takové sbírky u nás.

Nebylo divu, do naplnění chyběla téměř polovina a do konce zbývalo už pouhých 5 dnů! Opravdu se zdálo, že není už vůbec žádná naděje.


 Přiznávám, že já sám jsem v tu chvíli byl z Hydronauta nešťastný. Na té kampani bylo totiž od začátku všechno úplně špatně, kromě samotného projektu, který byl neoddiskutovatelně skvělý.

Hydronaut měl zoufalé video, neatraktivní odměny s nesmyslnými cenami, špatnou komunikaci s veřejností, malou podpůrnou skupinu i těžkopádné zdůvodnění, proč je něco takového potřeba stavět.

Tohle všechno se ale nakonec trojici která byla "dostatečně šílená" podařilo přebít. Učili se za běhu, odstraňovali nesmysly, nahrazovali neatraktivní odměny dárcům atraktivními.  Co se vlastně přesně stalo bude ještě věcí rozborů, ale už teď je jisté, že jsem se mýlil a už dlouho jsem se nemýlil tak rád.


Takhle vypadá kampaň Hydronauta po čtyřech dnech od onoho kritického čtvrtka a zdá se, že ještě chvíli bude výsledná cifra stoupat. Vědecký projekt překonal hranici vyhrazenou dříve jen hvězdám hudebního nebe i všechny vlastní handicapy. Je to jedna z nejlepších "černých labutí" jakou jsem kdy viděl.

Díky!

úterý 19. listopadu 2013

Vernisáž Vetřelci a volavky

Nedá mi to, abych se alespoň letmo nezmínil o vernisáži výstavy, která bude do 20. ledna přístupná v centru současného umění DOX. Je to výstava zvláštní, protože se nezabývá věcmi novými, ale naopak starými a ještě navíc ne dostatečně starými, abychom k nim měli posvátnou úctu.

Na té výstavě totiž uvidíte modely soch pro umístění do veřejného prostoru, vytvořené v době normalizace tedy od 70tých do konce 80tých let. Z hlediska moderní historie jde o jakousi malou dobu temna, což se bohužel odráží i na vztahu lidí k těmto objektům.

Nejde přitom ani zdaleka pouze o socialistický realismus, jak by mnozí asi čekali, ani vždy o angažované umění. Naopak doba, kdy po sobě vzájemně šly i různé frakce soudruhů, přála často umění abstraktnímu a civilnímu. Ostatně celý projekt i výstava nese název Vetřelci a volavky podle dvou charakteristických tvarů plastik - vejčitých objektů, z nichž jakoby se cosi líhlo a soch ptáků, často ztvárněných v letu.

Vždycky, když umírá nějaká epocha, mizí s ní i něco, co by mělo zůstat zachováno a nejinak je tomu i v případě těchto plastik a vztahu k veřejnému prostoru vůbec. Poslední čtvrtstoletí bylo dobou likvidace a vytěžování všeho obecného a veřejného. Bohužel se to týká i soch z doby normalizace, z nichž třeba jen v Praze bylo zničeno přes čtyři sta padesát uměleckých děl.

Autoři projektu Vetřelci a volavky se postavili proti tomuto trendu ve chvíli, kdy se zdálo, že jej už nic nedokáže zvrátit. Kupodivu se zdá, že uspěli. Na vernisáži výstavy modelů a křtu knihy-katalogu v pondělí 18. listopadu bylo doslova narváno a celková atmosféra dává tušit, že o sochách a veřejném prostoru ještě něco uslyšíme. Možná se dočkáme i opravy některých plastik a jejich navrácení na původní místa.

Skupina výtvarníků a historiků pod vedením sochaře Pavla Karouse odvedla fantastickou práci!











PS: Film s názvem Vetřelci a volavky od autorky Rozálie Kohoutové můžete stáhnout zde.

pondělí 11. listopadu 2013

Proč mi vadí, když na stránkách OSACR.cz zaznívá marxistická kritika náboženství

J.A. „Kojot“ Polák uvedl ve svém článku na stránkách Občanského sdružení ateistů České republiky argumenty marxistické kritiky náboženství.   Proti tomu co píše, tedy že je náboženství v principu následkem a zároveň „tišícím prostředkem“ na materiální i duchovní nouzi, kterou samo podporuje, nemohu říci nic. Je naprosto zřejmé, že ve vyspělých zemích s kvalitním vzděláním počet věřících klesá.

Myšlenku, že bychom mohli bojovat proti šíření náboženství zlepšováním životních podmínek  mohu jen podpořit. Ostatně napsal jsem jí i já sám v poznámce k článku Naše šance jsou jejich šance.

Proč mě tedy Kojotův článek tak „nesedí“. Především je to proto, že používá citát z Karla Marxe konkrétně z jeho Úvodu ke kritice Hegelovy filosofie práva,  podobně jako věřící, když vytrhávají z kontextu věty z Bible. I když je totiž Marxova kritika v principu správná, použil ji Marx ve skutečnosti k zdůvodnění své teorie třídního boje. To je pro mě problém, protože Kojot je v současnosti komunista. Nevím jak moc věří v nutnost existence tříd a třídního boje, ale právě na třídním boji stojí celý marxistický výklad dějin, takže něco z toho přijmout musel.

Co je na tom konceptu tak zlého? Především Marx vidí jako hlavní činnou a tvůrčí sílu dělnickou třídu. Jenže žádná třída na světě není tvůrčí. Co horšího, samotný vznik uzavřených tříd je pro společnost a zvláště pak pro jedince v ní velmi nezdravý. Marx to ví a předvídá vznik beztřídní společnosti, jenže naznačuje cestu, která k ní nevede.

Jeho pojetí světa, kde jsou hlavními silami masy vede nakonec k vizi, která se blíží Popperově definici uzavřené společnosti. Tedy k centrálnímu plánování, unifikaci a potlačení individuálních tvůrčích schopností. Jenže právě individuální tvůrčí schopnosti, nebo-li individuální seberealizace je tím, co pohání vývoj společnosti, ale také tím, co považují lidé za zdroj štěstí.

Vůbec největší obžaloba komunistické strany, kterou u nás kdy kdo pronesl, byla podle mě řeč Václava Havla v níž právě mluvil o tom, že jako společnost nevyužíváme tvůrčí potenciál svých občanů. V tom, byla podstata zaostávání naší výroby i celé společnosti.

Navzdory všem hrůzám mafiánského kapitalismu, které zažíváme, se právě možnost seberealizace po listopadových událostech opravdu poněkud uvolnila, což je myslím důvod, proč část jinak rozumných lidí volí pravici. (Je to samozřejmě také iluze, protože politika současných pravicových stran vede nutně k plutokracii, se společenskými třídami, kněžstvem a chudobou, což je také typ uzavřené společnosti s centrálním řízením a plánováním.)

Když proto Kojot jako komunista a tedy představitel idejí, které vedou ke společnosti, jakou si přirozeně nepřeji a která je zrcadlově podobná té, které se chci zbavit přednese marxistický argument (i když správný), který byl použit právě marxisty k budování takové společnosti a uvede jej jako marxistickou kritiku, přijde mi fér se ohradit a říci, že stejný argument uváděli i jiní a přitom u nich není napojen na marxistické učení.

pátek 8. listopadu 2013

Vyjmutí z kritiky

Možná jste si všimli, že se komunisté stali takovým "horkým bramborem" mezi věřícími a ateisty. Přestože se k ateismu podle hlásí přinejmenším ta část komunistů, která následovala učení Marxe, Engelse a případně nějakých jeho modifikátorů jako Lenina nebo Maa, mají až příliš společného s náboženstvími. Jenže co vlastně vytváří onu podobnost?

Blogger Archimedes na svém blogu Kosmická kachna píše, že jde o "zbožštění modelu", ale co to vlastně je a co to zahrnuje? To co popisuje vypadá jako určitá "móda", kdy nějaká teorie začne být nekriticky aplikována i na oblasti, kde by aplikována být neměla. Jenže mě tohle vysvětlení tak úplně nestačí, přinejmenším ne v případě světonázorů.

Na vysvětlení musím uvést jeden příklad. Ateisté vyčítají (mimo jiné) věřícím, že se chovají dost divně při posuzování vlastního vyznání. Mnozí věřící totiž dokáží velmi dobře používat postupy kritického myšlení, pokud jde o jiné vyznání než je jejich. Naprosto stejné argumenty ale na to své vyznání nikdy neaplikují.

Dostávám se k problému, který je, podle mě, podstatou a jakýmsi zárodečným stavem celého následného bizarního vývoje. Je jím vyjmutí některých názorů z působnosti kritiky. Důvody jsou vcelku snadno pochopitelné - strach z odhalení chyb a snaha vypadat dobře. Jenže cena za "dobrý dojem" může být strašlivá.

Existuje jistý vtip z dob kdy komunisté vládli pořádnému kusu světa:

Smí mladý komsomolec kritizovat politiku komunistické strany?
Smí, ale škoda mladého života.

Ten vtip je vtipný jen natolik, nakolik si uvědomujete kolik je za ním strachu. Ostatně smějí mladé punkerky kritizovat politiku Vladimira Putina? Jasně, smí ale...

Nesmírně podobná situace bývala za Inkvizice. Pověstná mučení bývala tak krutá a dlouhá z jediného důvodu - inkvizice jako instituce nesměla ztratit tvář. Obžalovaný se musel k něčemu přiznat protože bylo nemyslitelné, že by svatá inkvizice obvinila nevinného.

Problém vylepšování vlastního obrazu umlčováním nebo ignorováním kritiky, je právě v tom, že nemá žádnou viditelnou hranici na níž by se měl zastavit. Navíc je tohle jednání nesmírně přirozené, instinktivní obrana proti kritice totiž také není bezdůvodná - od klidné oprávněné kritiky lze k boji o vliv na okolí přejít nesmírně snadno.

Proto, pokud má být zachována zdravá úroveň kritiky ve společnosti, musí být tato hranice neustále hlídána. Zároveň je ale třeba hlídat, aby se skutečně žádná oblast lidského jednání a myšlení nemohla dostat z dosahu kritiky.

Současná situace není u nás ani ve světě v tomto směru nijak příznivá. Celé státy dělají přesně to co popisuji - vyjímají náboženství z kritiky. Ostatně totéž dělá i naše největší kritická organizace Sisyfos. Děláme to ale i v malém. Když jsem psal článek o sexuálním obtěžování na akcích skeptiků a ateistů, bylo to původně pro webové stránky osacr.cz, ale nezveřejnil jsem jej tam.

Na diskusích Občanského sdružení ateistů České republiky platí víceméně nepsaná dohoda o tom, že se budou diskutující vyhýbat tématu politiky. Většina z nich v něm totiž nedokáže myslet racionálně a názorně předvádí, že jsou stoupenci politických konfesí.

Copak může kriticky myslící člověk opravdu upřímně říci, že je pravičák nebo levičák, nebo že je stoupencem nějaké politické strany? Copak není už to samo vyjmutím nějakého politického názoru z působnosti kritiky?

Opravdu byste byli proti dobrému návrhu, kdyby jej pronesl třeba Ransdorf nebo Marek Benda? Neměli byste jako kriticky myslící bytosti dávat informaci samotné před tím, kdo ji pronáší?

Nakonec stojí za to se podívat na politické diskuse a zamyslet se nad tím, kolik v nich skutečně zaznívá argumentů. Nemyslím přitom jen diskuse mezi politiky, ale také (a mnohem více) diskuse obyčejných lidí o politice. Dívejte se a uvidíte, jak rychle přejdou od praktických věcí k naprosto emotivnímu sporu, který nepovede vůbec nikam.


Politika je vůbec skvělá ukázka toho, jak se právě ti lidé, kteří jsou nejvíce pyšní na své kritické myšlení, dokáží sami obelhat.

úterý 5. listopadu 2013

Ještě absurdnější, než absurdní - kauza Growshop

Trávu nekouřím, ne proto, že by mi ji nikdo nenabídl, ale prostě vím že mi po ní vynechává paměť a hrozně mi to vadí. Mě totiž rozčiluje i když mi paměť vynechává normálně. Přesto se vlastně právě marihuaně, čili konopí indickému trochu věnovat musím i když tahle kauza o něm zároveň je i není.

Jde totiž o zásahy v Growshopech které probíhaly a probíhají právě tento rok. Navazují vlastně na případ soudu v kauze Hydroponic, kde Dne 27. září 2013 českobudějovický krajský soud vynesl rozsudek nad 16 lidmi za držení a výrobu marihuany, za prodej zařízení na pěstování konopí a poradenství pro jeho pěstování. Na webových stránkách časopisu Legalizace si můžete přečíst dubnový článek Kauza hydroponic - aktuálně u soudu! kde se dozvíte mnoho podrobností.

Rozsudek komentovali na stránkách Pirátské strany Robert Veverka v Článku Víta Konečného Absurdní rozhodnutí soudu v absurdní kauze Hydroponic.

Nicméně to vlastně není ani zase až tak důležité pro tento článek. Nepíši tady ani tak o těchto kauzách samotných, jako o novém nastavení právních postupů které smrdí totalitou mnohem víc než rastafariánská kapela ganžou.

Podstatné je, čím se vlastně obchody Growshop zabývají. Jistě, zabývají se prodejem hydroponické techniky, která se zhusta používá k indoor pěstování marihuany. Najdete v nich také potřeby pro kuřáky marihuany, stejné jaké najdete i v mnohých Pražškých prodejnách tabáku. Jenže nic víc!



Jak tedy chápat výzvu Policie? (citováno z článku J. X. Doležala Reflex: Exkluzívně: Probíhá zátah na growshopy) :

Policie české republiky
Krajské ředitelství
Výzva k vydání věcí


Podle paragrafu 78 ost. 1 trest. řádu vás vyzývám k vydání následujících věcí sloužící k užívání či pěstování adistribuci omamné látky konopí, jako jsou igelitové přepravky, váhy, prostředky na podporu růstu (hnojiva, zemina, semena konopí), technické prostředky podporující růst rostlin (zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení jako hodiny, ventilátory) event. další věci užívané k pěstování konopí, listinné materiály související s prodejem těchto prostředků podporující jejich pěstování (návody postupy) a následné kouření marihuany (kuřácké potřeby, vodní dýmky, drtičky, atd.) a zadokumentování listin nebo dat uložených na elektronických nosičích dat či výpočetní technice, kterými lze prokázat prodej věcí sloužící k šíření toxikománie koncovým uživatelům jsko jsou objednávky, faktury, dodací listy a podobně, případně k zadokumentování množství těchto věcí, které odebrali sami podezřelí od dodavatelů a tyto dále prodávali koncovým uživatelům, neboť se jedná o věci důležité pro trestní řízení. V případě, že mé výzvě nevyhovíte, mohu Vám být uvedené věci podle par. 79 trestního řádu odňaty, dle par. 66 ods.1 trestního řádu Vám, v případě nevyhovění výzvě, může být uložena pořádková pokuta do 50.000,- Kč


Hnojiva, zemina, zavlažovací systémy, tepelná a světelná zařízení, ventilátory? S tímhle vybavením můžete pěstovat cokoli. Fakt! Sám jsem měl v plánu do Growshopu zajít abych si vyzkoušel aeroponii a to prosím ne z důvodů pěstování marihuany, ale proto, že tento systém používá Roskosmos a NASA k pěstování rostlin na ISS. Mám na tohle téma přednášku.

Také tak můžete doma v zimě pěstovat bylinky a salát. 

Dostáváme se na úroveň zabavování nikoli drog, ale prostředků, které by k jejich výrobě mohly být použity. V případě rostlinných drog jsou ale těmito prostředky půda, voda, vzduch a světlo!


Všimli jste si, že politici, kteří mají jindy plnou hubu svobody, najednou mlčí? Hodně mi to připomíná jistý postup z doby reálného socialismu, totiž Systém nečekaných nařízení a náhodně dopadajících trestů. Také se tomu říká šikana. Tak daleko se ale nikdy nedopracovali ani komunisté.

pondělí 4. listopadu 2013

Je politika příčinu, nebo důsledkem stavu společnosti?

"Jestli chceš něco změnit vstup do politiky."

Možná, že mi to takhle nikdo neřekl, ale hodně prohlášení je velmi podobných. Zvláštní je, že jsem ho přijal tak samozřejmě až si to říká o zpochybnění. Nějak automaticky předpokládáme, že politici společnost řídí a já se s tímhle názorem prostě jen svezl. Jenže, je to opravdu tak?

Představa království, diktatury nebo prezidentského systému tenhle dojem vyvolává a teorie elit, stejně jako teorie zastupitelské demokracie říká něco o vládě dosti jasně - lidé delegují výkon moci na své zástupce a ti pak vládnou.

O vstupu do války, mezinárodní misi či velké státní stavbě rozhoduje politická "elita", jsou to ale vždycky ta rozhodnutí, která jsou pro společnost nejdůležitější? Opravdu společnost ovlivňují tolik, jak si myslíme? Při zestátnění všech výrobních prostředků je vliv státu jistě obrovský, přesto byla československá společnost za reálného socialismu formována nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i myšlenkami volnomyšlenkářů (Thoreau, Voltaire) filosofů (Singer, Patočka, Diogenes...), náboženskými mysliteli a mystiky.

S něčím tak mohutným, jako bylo trampské hnutí, nepočítala KSČ vůbec. Festival Porta s třicetitisícovou návštěvností by byl pro každého podnikatele úspěch, ale pro komunisty šlo o něco podivného a hrozivého. To už vůbec nemluvím o takovém fenoménu, jako je Lennonova zeď, samizdat nebo undergroundové kapely.

Ano jistě, všechny tyto jevy byly v podstatě "ve vleku" tehdejší politiky, ale řízeny jí nebyly. Neměli bychom si však lhát že šlo o hlavní proud. To že komunisté lživě deklarovali 100% podporu neznamená, že neměli podporu vůbec žádnou. Jsem přesvědčen, že více než třetina obyvatelstva za komunisty opravdu stála. Samozřejmě že to byla totalita, ale nakolik byla "totálnější" než nedávná menšinová Nečasova vláda, která také rozhodovala za většinu, aniž by měla její mandát?

Zkušenost říká, že žádná diktatura není schopná přežít nějakou rozumnou dobu, pokud nemá dostatek zastánců. Ať nám přijde třeba Castrův socialismus na Kubě jakkoli zoufalý a bláznivý, musíme si uvědomit že stále existuje právě proto, že většina, nebo alespoň velká část Kubánců věří, že je to systém lepší než jiný.

I když našinci nadávají na své politiky a považují je za nejhlubší morální bahno společnosti, zároveň jedním dechem dodávají: Kdo jiný by to dělal? Ukázkový stereotyp!

Proto jsem přesvědčen, že i demokracie, dokonce i v té příšerně karikované verzi, kterou máme u nás je odrazem myšlení většiny, nebo jestli chcete, myšlení průměru. Teď mě nebudou mít rádi všichni ti, na kterých se podepisuje Dunning-Kruger efekt a taky IQ-nazi, jenže politika je projev společnosti a ve společnosti dominuje průměr.

Pochopit myšlení a přání lidí s průměrným intelektem, průměrnými výdělky, běžnými problémy, průměrnými zájmy a obecnými stereotypy, je přesně to, co by měla skutečná intelektuální elita dělat, pokud nechce jen nadávat na poměry u piva. Nejen to, měla by právě na tento průměr působit a jeho úroveň zvyšovat.

Je naprosto nutné všechny lidi ve všech směrech vzdělávat a nežádoucí stereotypy systematicky rozbíjet. Jinak bychom se totiž mohli dočkat velmi nepříjemných výsledků. Například zvolení Klause nebo Babiše nedává v rozumové úrovni vůbec žádný smysl, ale na úrovni myšlení "chtělo by to někoho, kdo v tom umí chodit"  smysl (žel) dává.

Je tu ale ještě jedna okolnost pro kterou je třeba brát vysokou politiku jako řídící část společnosti s velkou rezervou. Vysoká politika totiž takřka nikdy není tvůrčí. Naopak je v největší míře restriktivní. Má ale schopnost zavádět i restrikce, které se později mohou ukázat jako výhoda (například normy pro šrouby a matice, metrický systém, právní normy).


Vysoká politika není ale tvůrčí v pozitivním smyslu, vymezením pravidel může nějakou tvorbu umožnit (nebo nadbytečnou tvorbou restrikcí znemožnit), sama však netvoří. Všechny skutečné inovace vznikají jinde! Nové vynálezy a společenské struktury mohou být pak natolik odlišné od původních podmínek, pro které vláda podmínky vytvořila, že se s nimi v podstatě míjí.

Naše politika například vůbec nedokáže přijmout realitu existence kyberprostoru. Není schopna s ním pracovat, nechápe jej, nerozumí mu úplně stejně jako komunisté za ČSSR  nerozuměli trampingu.

To co na současné politice úplně bije do očí je její neuvěřitelná neefektivita. Nepřekvapuje mě to, protože celým svým uspořádáním a provozem odpovídá modernizovanému systému devatenáctého století, nebo chcete-li první polovině století dvacátého. Jde o úroveň myšlení, v níž lidé v průměru žijí, ale nebudou v ní žít věčně. Vůbec není stavěna ani pro podmínky rychlé celosvětové dopravy, natož pro dobu elektroniky a internetu.

Dnes můžeme sestavit tým pro nějaký úkol během několika hodin i simulovat a analyzovat následky politických rozhodnutí.  Ve skutečnosti ale poslance vybíráme papírovými hlasovacími lístky, poslanci pro své schůzky potřebují sněmovny, parlamenty a europarlamenty. Největší modernizací poslaneckých lavic je hlasovací tlačítko!

V principu není ostudnějších budov než jsou budovy Evropského parlamentu a to nejen proto že byly nehorázně drahé, ale hlavně proto, že jsou stavěné pro naprosto zastaralou technologii vlády, při níž je potřeba svážet poslance z celé Evropy na jedno místo. Přitom mnohé z toho šlo dávno řešit videokonferencemi.

Všechny tyto budovy - evropské i národní - jsou důkazem toho, že se politika za vývojem společnosti začíná výrazně opožďovat. Stále více jsem přesvědčen, že se tato stará politika bude postupně vzdalovat společnosti stále více, až nakonec zůstane odříznutá od reality.

Domnívám se, že současná politika bude za čas nahrazena systémem zcela novým, v mnoha směrech mnohem demokratičtějším, který nebude mít podobu centrálního řízení. V té době budou nejen politické strany, ale i profesionální politici naprosto zbyteční. Možná si toho ale ještě nějaký čas nevšimnou. Ostatně většina z nich je zbytečná už teď.

Typický politik - užitečnost 0

pátek 1. listopadu 2013

Válka s nahotou

Tažení proti nudistům či naturistům (prostě všemi, kteří se koupu nahatí) se dalo předvídat od doby, kdy začali křesťané a zvláště katolíci získávat vliv v médiích. Měl bych ale přiznat, že to nejsou jen oni, i mezi ostatní populací se najde dost lidí, kteří tomuto způsobu rekreace nijak zvláště neholdují, jenže ti zpravidla neměli žádný velký důvod proti naháčům nějak důrazně vystupovat.
Nemusíte být právě příznivci rekreace na Adama či Evu, abyste pochopili, že naturisté představují jako minorita velmi snadný terč. Jsou jedním z ukazatelů schopnosti společnosti tolerovat odlišnost, tedy toho, co bychom mohli nazvat sekulární či liberální přístup.


Český, v tomto směru tradičně velmi liberální postoj se ale dost rychle mění. Chvílemi vyvolává až podezření, jestli je to skutečně jen lidská netolerance, nebo jestli už odpor k nahotě zachází ještě dál k nějakému organizovanému postupu.

Druhou možnost by napovídalo to, jak naturismus a nudismus prezentují mainstreamová média, tedy zvláště celorepublikově vycházející časopisy televize a rozhlas.

Nejpodivnější článek na toto téma vyšel v roce 2009 v magazínu Instinkt pod názvem Oblečte, se prosím! Některé tradiční mýty jsou v něm dovedeny ad absurdum. Dočtete se v něm například:

Že může být záliba v nahotě formou realizace nestandardních sexuálních potřeb, připouštějí i odborníci. „Počet těchto lidí se v populaci pohybuje kolem dvou procent. Je jasné, že mezi nudisty bude toto procento vyšší, ale přesně se to určit nedá," říká Jeroným Klimeš. Uvolnění zábran v souvislosti s nahotou podle něj může vést i ke ztrátě dalších zábran. „Sexualita a nahota jsou úzce provázány a je například jasné, že procento promiskuitních lidí bude mezi nudisty vyšší než třeba mezi nábožensky založenými."

Snad bych měl jen upozornit, že se Jeroným Klimeš zabývá církevně-pastorální psychologií a svůj názor nemá odborně podepřený vůbec ničím. Mimochodem stejné názory bylo možné slyšet už v době zavedení plavek s odhalenými zády. V dnešní době jeho argumentace už poněkud připomíná názory některých muslimských "učenců".

Ano, mezi nábožensky založenými si naturista či nudista spíše užene mindrák než cokoli jiného, zvláště když taková křesťanka dostane na otázku ohledně své návštěvy nudistické pláže jako odpověď seznam citátů z Deuteronomia. I ty "laskavé" odpovědi ale působí dost podivně:

Zmínil jsem, že jsem se takto koupal, a to i s dívkami ze školy, například, než jsem dal svůj život Pánu. Pak už nikdy, a nejen to, změnil jsem náhle celé své chování a přístup. Proč - to neumím zcela racionálně vysvětlit. Nedovolil by mi to Duch svatý, který ke mně vešel.

Ano, Duch svatý má obecně s nahotou problémy. (Viděl někdo někdy nahatého ducha?)
Také zdarmaplátek Metro letos letos v září interpretoval otevření Aquaparku v Čestlicích pro naturisty jednoznačně jako příležitost k swingersparty: Do Čestlic bez plavek. Promění se v doupě neřesti? Sexovali jsme v sauně, píší lidé

Pokud je tohle důvod k pozdvižení, měly by se zakázat asi také lóže a záchody v kinech a divadlech. A samozřejmě také divadelní šatny, lavičky v parcích, altánky na opuštěných místech. Tam všude by se "to" také dělat nemělo, ale pokud nejste mimozemšťani, musí vám být jasné, že se "to" tam občas děje.

Nicméně článek je zajímavý i z jiného důvodu. Citováno je totiž z webových stránek Amateri.cz, což je ale webová stránka pro sdílení soukromé pornografie.  Naturisté se navzájem naopak informují na stránkách Naturista.cz, kde jsou naopak z důvodu strachu ze sexuálních obvinění k tomuto tématu až překvapivě prudérní.

Naturisté a nudisté tedy nahotu se sexem nespojují tak jednoznačně jako jiní lidé a už vůbec ne tak často jako novináři.

Jedním z nejpodivnějších mediálních případů je souzení skupiny kolem Ivo Žurka, které policie a soud řeší už asi dva roky. O případu informoval bulvární plátek Aha, Blesk, Lidovky, Deník.cz, Nova, Radiožurnál  i Česká televize.

Většina z nich nenechává nikoho na pochybách, že šlo jednoznačně o výrobu dětské pornografie. Jenže? Jenže experti na sexuologii označili fotografie za neškodné. Jistě, je možné, že se letitý pořadatel naturistických akcí Ivo Žurek nechal zlákat mamonem, jenže pokud zní verdikt znalců takto, šlo by o podnikání, možná neoprávněné, ale ne o výrobu a obchod s dětskou pornografií, tak totiž neformulovala obvinění ani obžaloba.

Obvinění je formulováno podle § 186 jako sexuální nátlak
1 Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému chování přiměje jiného zneužívaje jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.
2.Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
3.Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) na dítěti, nebo b) nejméně se dvěma osobami.
4.Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán: a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, b) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
5. Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán: a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším patnácti let, nebo b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
6. Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 smrt.
7. Příprava je trestná.

Tohle je samozřejmě problém, protože podle všeho šlo o akce, které byly veřejně přístupné. Prohlášení jedné z obžalovaných o tom, že nevěděla že půjde o naturistickou akci je taktéž dosti záhadné. Neumím si představit, jak by to šlo vůbec zatajit, i pak by ale nebylo jistě těžké z podobné akce odejít. Dokonce ani popis akcí podle žaloby nepůsobí dojmem, že by šlo o něco násilného.

Žalobce v podstatě formuloval žalobu podle bodu 2. přičemž za onu "závislost" označil hmotnou nouzi (šlo však o hmotnou nouzi rodičů, nikoli dětí). Za fotografie totiž dostali rodiče dětí zaplaceno. Vzhledem k tomu, že na toto téma stále vypovídá jen jedna z obžalovaných -  Kateřina Kurková z Ostravy, přičemž si stěžuje že nedostala slíbený MP4 přehrávač, vzniká dojem, jestli to vlastně s tím zneužíváním situace není obráceně.

Celkem pravděpodobně proto vypadá zatím jiná teorie, totiž že vítr vane z ultrakatolického Polska. Dva fotografové, kteří fotografie pořizovali byli Poláci a fotografie zpracovávali a odesílali z domova.

Dobrá, i tak musím vzít v úvahu, že Žurek prostě může být vinen (soud ještě neskončil a nikdo mimo proces neví vše), jenže celý případ vyvolává svou mediální prezentací dojem, že může být kdykoli souzen jakýkoli organizátor naturistické akce.

Vlastně jsou to už v tuhle chvíli případy dva. Prvním je skutečný soud skupiny kolem Ivo Žurka, v němž se zatím pravda hledá. Tím druhým je masivní mediální kampaň, v níž mají už všichni většinou jasno, ale v níž jsou organizátoři naturistických akcí a vlastně i všichni naturisté obviňováni z něčeho úplně jiného.

Není bez zajímavosti, že ve stejné době, kdy probíhá tento proces vystavovala Moravská galerie díla dvou fotografů, kteří se přímo na naturisty specializují - Karla Nováka a Jocka Sturgese. Zvláště ten druhý ví také o podobných kauzách své...

úterý 29. října 2013

Nebojte se nového světového řádu, bojte se toho starého

Mnoho lidí teď bude říkat spoustu věcí o těch posledních volbách. Většinou budou vyjadřovat něco jako překvapení nebo zhnusení. Asi nejčastější bude výkřik: Jsme stát plný debilů!
Jen v hodnocení toho proč, se budou lidé rozcházet.

Přiznejme si, že české prostředí je hodně specifické - inteligentní lidé tu volí pravici. To v celosvětovém měřítku není normální. Všude na světě je jasné, že jakmile se někdo otevřeně přihlásí k pravici, musí to být pámbíčkářský, rasistický, konzervativistický fašoun, kterého opravdu nechcete mít za souseda, jen u nás a vlastně také v některých postreálsocialistických republikách  jsou za takové bestie považováni tradičně levičáci.

Historicky tohle vnímání chápu, nicméně jsem už tady žil také těch dvacet tři popřevratových let a myslím si, že každý, kdo má mozek v hlavě, už měl pochopit, že pravo-levé rozdělení je přežitek devatenáctého století a že to co nám teď nabízí "pravice" je přinejmenším stejně strašlivý blábol (možná horší), jako to, čím nás krmili komunisté. Není divu, mnozí dnešní "pravičáci" před listopadem v partaji byli.

Voliči jsou zmateni, přesto tento vývoj jistou nepřerušovanou linii má a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Kdysi, ještě za vlády komunistů, jsem si dělat takové srovnání toho, čemu je vlastně reálný socialismus jako zřízení nejpodobnější. Kupodivu nepřipomínal v mých výsledcích nic z Marxových hypotéz, zato se velmi podobal jednomu staršímu politickému systému, který měl být už dávno minulostí.

Ano, reálný socialismus měl překvapivě mnoho rysů společných s feudalismem. Komunistická strana tak dlouho vedla třídní boj, až se sama stala třídou. Pravda třídou s odpornou pověstí, ale zato skutečně privilegovanou a vlastnící v podstatě celý stát. Jediný prvek který dosud chyběl k úplnému obrazu modernizovaného feudalismu byly oficiální dědičné vládnoucí rody.

Světe div se, třída s odpornou pověstí užívající si výhody nadlidí existuje stále. I když dnes tito lidé pocházejí z různých politických stran, vzájemně se vždy podrží. Kolik lidí působí v naší politice už déle než 20 let? Jistě, můžete říci, že jsou osvědčení a zkušení, ale je to vážně tak? Kdyby byly hospodářské výsledky naší republiky opravdu skvělé, jistě by stálo za to o tom přemýšlet, jenže ony jaksi nejsou. Špatné jsou i výsledky školské politiky, vymahatelnost práva a politika v oblasti vědy a kultury. Naši politici tedy nejsou dobří, jsou jen trvanliví, stejně jako komunisté za reálného socialismu.

Jenže polistopadové volby posunují celý vývoj ještě dál. Z politických stran (které měly stejně neodůvodnitelné výhody) se postupně formují "dvory velkých mužů". Svou předlohu v tom ostatně měly už krátce po listopadu v tehdejší ODS, které se také přezdívalo "strana jednoho muže". Klaus si ale mohl nechat jen zdát o vlivu, jaký mají dnešní předsedové některých politických stran na své straníky.

Už Věci veřejné byly v podstatě Bártovou stranou. Pravda tento pokus byl ještě dosti neohrabaný. TOP 09 byla v tomtéž vlastně mnohem úspěšnější. Takové strany nejsou vytvářeny proto, aby zastávaly nějaký směr, ale aby zastávaly zájmy svých majitelů.

Poslední volby se takovými "stranami jednoho člověka" jen  hemžily. Lidé neviděli za volebními lístky programy Ano, Úsvit Přímé Demokracie, TOP 09, Hlavu vzhůru, ale Babiše, Okamuru, knížete nebo Bobošíkovou.

Ještě nedávno boháči v zákonodárných institucích "jen" upláceli a lobbovali, teď už je to málo, chtějí vládnout sami a  ne jen prostřednictvím někoho jiného. V této spojitosti je zajímavé, že Václav Klaus - člověk, který se přátelil s mnoha "kmotry" a dal svobodu našim největším ekonomickým zločincům zároveň varuje před Novým světovým řádem (NWO), jenže to co nám reálně hrozí není ani náhodou nějaký "nový" řád, mnohem blíž je nám ten pořádně zastaralý.

Gravitace 80% s podmínkou

Film Gravitace od Alfonso Cuaróna má na ČSFD v současnosti 88%, jsem naprosto přesvědčen, že oprávněně, přesto se na něj bude z určitých kruhů snášet smršť kritiky, která ale bude rovněž naprosto oprávněná.

O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.


Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.

Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.

Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt  své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.

Používání jetpacku a Sojuzu (pouze s přistávacími motory na pevné palivo) jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.

V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.

(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)

Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:

Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…


Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.

A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.

Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.

Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.

I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.

Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.

pátek 25. října 2013

Dnes volím Piráty

Spousta lidí si myslí, že se v tom nevyznám, nebo že Piráty volím na truc, ale tak to není. V rychlosti chci tedy vysvětlit, proč to dělám.

Většina našich politických stran má v programu něco jako: boj proti korupci, zlepšení podnikatelského prostředí, ochrana svobody, osvobození soudů z politického tlaku, přímou demokracii, zaměření exportu na východ nebo západ. Podle mě jsou to ale v podstatě drobnosti.

I snaha o vymezení na mnoho desetiletí přežité úsečce pravo-levo je v podstatě jen vyladění či zaměření.

Piráti jediní mají na prvním místě svobodný přístup k informacím. To ale není směr politiky, je to podmínka. 

Politiku (stejně jako auto nebo loď) můžete řídit kamkoli, jen když víte co děláte. Přes dvacet let se tu o demokracii jen žvaní, protože lidé prostě nedostávají všechny potřebné informace a i ty které se k nim dostanou jsou velmi úhledně zaobalené (je to propaganda). 

Bez dostatečných informací ale nefunguje nic z toho, co vám ostatní politické strany slibují - nefunguje boj s korupcí, trh, vzdělání, ochrana svobody, právo, ekologie, dokonce vůbec nemůže fungovat demokracie.

Naše politika prostě připomíná blondýnu, která se rozhoduje mezi tím, zda si bude mýt vlasy heřmánkovým, levandulovým nebo kopřivovým šamponem a úplně ignoruje že jí neteče voda.

Proto volím Piráty.

středa 23. října 2013

Poněkud dráždivé spekulace

Kouzlo spekulací je v tom, že nemusíte dokládat jejich pravdivost i v tom, že jsou to jen jakési skicy složené z prvků, které mohou a nemusejí být složené do správného tvaru, ba covíc, ani výsledný obrázek nemusí být kompletní. Mám spekulace proto docela rád, i když jde často jen o způsob, jak zjistit, že tudy cesta nevede. Tyhle dvě jsou poněkud pikantní. Nemalou roli v nich totiž má sex.

Žena nebo loď?
Na počátku hédonistické filosofie definoval Aristippos z Kyrény dva stavy duše odpovídající rozkoši a utrpení. Mírný pohyb - leiá kinesis byl dobrý, zatímco prudký pohyb duše špatný. Občas říkávám, že na tuhle myšlenku možná přišel díky návštěvám u nejkrásnější hétery té doby Lais Koryntské. Je to ale o trochu víc než jen obyčejný vtip.

V naprosté neúplnosti informací o zakladateli Koryntské školy jsou dva Aristippovy popisy, které působí dojmem, jako kdyby na sebe navazovaly. Když popisoval stav mírného pohybu, připodobňoval jej k vlnkám uvnitř krytého zálivu, zatímco utrpení představovala bouře na otevřeném moři.

Nevím, jestli byl Aristippos dobrý jachtař, ani jak často se plavil, zato je znám jeho jiný výrok při jedné příležitosti, když právě hájil svůj vztah s Laidou.

"Jako není lepší loď, na níž ještě nikdo neplul, tak není horší žena, kterou dříve měli jiní."

Když tedy občas žertuji na tohle téma, vlastně jen zneužívám připodobnění, které udělal sám Aristippos, když srovnal svoji nádhernou milenku-héteru Lais k lodi. Jenže když se nad tím zamyslíte, je pravděpodobnější že byl Aristippos jako představitel hédonistické školy lepší plavec nebo milovník? Možná byl obojí.

Logicky mě samozřejmě napadají další možnosti. Byly pozvané hétery na Aristippových symposionech jenom pro zábavu, nebo tam měly nějakou didaktickou úlohu? Mě samotnému zní druhá možnost celkem pravděpodobně. Některé doměnky i výpady jeho protivníků by pak působily celkem srozumitelně.

Pověst o vyhnání z ráje

Příběh z ráje o Adamovi a Evě známe všichni, protože je součástí naší kultury. Už dříve jsem jinde popisoval, že jde vlastně o kodifikaci podřízeného postavení ženy, ale v textu lze vidět i něco dalšího. Právě proto že ženy poskytují dětem potravu ze svého těla bývají také připodobňovány k ovocným stromům, zvláště k jabloním. Symbolika jablek (plodů) a  mluvícího hada je až Freudovsky sexuální.

Navíc Adam podle Genesis říká o Evě něco, co zpravidla chápeme jako přiznání rodičovství:
Gen. 2:23 I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého...
Když pak společně pojedí zakázané ovoce,
hned po činu Adam i Eva před Bohem skrývají svá pohlaví (ne ústa), protože jimi se provinili, jsou vyhnáni z ráje a ženě je řečeno, že bude v bolestech rodit, ne že bude v bolestech jíst. Jak říkám, jde o spekulaci, ale je možné, že tato část knihy vlastně původně popisuje incest. 


A víte co je na tom nejzajímavější? Kolik křesťanů dokáže vydráždit k nepříčetnosti představa, že Adam spáchal incest s vlastní dcerou, ačkoli je to logické. I kdyby totiž byl příběh interpretován naprosto otrocky tak, že by Eva měla být vyrobena ze skutečného žebra, stále by byla z našeho pohledu dcerou Adama, i když by byla zároveň také jeho klonem. 

pondělí 21. října 2013

Kam zmizely bohyně?

Všimli jste si někdy, že nejproblematičtější náboženství jsou vesměs docela machistická? Jasně, nám to ani nepřipadá zvláštní, protože naprostá většina panteonů má v čele nějakého toho hlavního boha - krále bohů.
Jenže počkat, není na tom opravdu nic divného? Proč mají lidé tendenci uctívat spíše boha-otce než bohyni-matku? Proč je zároveň v těchto společnostech ceněn více syn než dcera a proč je v nich ženám zpravidla odpíráno vzdělání? Souvisí to vůbec nějak?

Pro mě je to jedna z absurdit, s nimiž se v běžném životě setkávám denně. Světovládná bytost je popisována jako muž, ale přitom mnohé popisy vlastně pasují spíše na ženskou postavu. Proč by se měl věřící cítit dobře v boží blízkosti, pokud by onen bůh měl být ten nerudný psychopatický vládce, jakého popisují monoteistická náboženství?

Naopak si dokáži představit (a nepopírám, že také kvůli tomu, že jsem muž), že by se takový věřící mnohem lépe cítil v blízkosti nebo náruči bohyně.

Navíc mnohá náboženství mají opravdu takovou archetypální představu matky tvorů. Mužský princip božství se totiž od ženského principu božství liší - bohové muži tvoří rukama zázračné věci, kdežto bohyně rodí živé bytosti. Vlastně mají bohyně, ale i skutečné ženy hned tři způsoby kterými obdarovávají - jsou nám (mužům) zdrojem rozkoše, dávají život dětem a samy ze sebe jim dávají potravou (jako kdysi nám).

Takovou bohyní byla jistě Artemis z Efesu a je jí dodnes inuitská Sedna. Je dost pravděpodobné, že takovou byla i bohyně Gaia. I v řeckém polyteistickém panteonu už bývaly bohyně celkem upozaděné proti svým mužským protějškům. Kam se ale poděly bohyně z monoteistických náboženství?

Vlastně tam ještě stopy po nich jsou, jenže už nějak pokřivené - jako matky nestvůr. Ženská postava starověké židovské bohyně se zachovala jako představa první Adamovy ženy Lilith - tedy ženy, která byla rovná svému muži a nepodala se ani jemu ani Bohu (ačkoli potomky spolu podle mýtu měli).

V tomto ohledu je také zajímavé, proč je vlastně Adamova druhá žena Eva vytvořena z jeho žebra. Ve starověkých patriarchálních společnostech byla žena přijímána do "područí", což byl pojem obecně rozšířený a vztahoval se na věci, zajatce, otroky, potomky a manželky. Područí opravdu obrazně představovala mužská ruka a to jak ve významu ochrany, tak ve významu vlastnictví.

Područí v nejrůznějších jazycích ale má též význam "podpaží", tedy vlastně stranu hrudníku. Žena takto patří do mužova "podpaží" stejně jako jeho žebro. Mýtus o stvoření Evy tedy popisuje (spolu s potlačeným mýtem o první Adamově ženě) přechod od rovného svazku k nerovnému. Je to také důvod, proč se v Bibli objevuje stvoření muže a ženy dvakrát. Poprvé jsou totiž v mýtu stvořeni zároveň. (Gen. 1:26 a Gen. 2:7-2:24)

Biblická storka kromě principu podřízenosti ženy muži udělala cosi divného i s principem plození živých bytostí. Tím, že je Eva stvořena z Adamova žebra jsou vlastně v důsledku přeneseny všechny tvůrčí principy na muže. Jediná "pravá žena" - Lilith je v tradici zlá z principu. Eva je jen o něco lepší, protože je ženským klonem mužského prapředka. No, moc hezké!


Patriarchální společnosti občas tak důsledně vypudily ženský element z mytologie, že daly vznik nesmyslu. Příkladem je mi křesťanská božská trojice Otec,Syn a Duch svatý. Není až tak těžké pochopit, jak vznikla. Mnohá starověká náboženství měla své trojice v podobě matka, otec a dítě. Ve Starém zákoně je ale žena už cosi špatného z principu a tak se ženská stránka do vyjádření Boží podstaty vůbec nedostala.

Vtipné je, že ženský aspekt vlastně křesťanům nesmírně chyběl a tak jej museli dodatečně dotvořit. Ježíšova matka Marie byla vysloveně zbožštěna (vím, že křesťané budu protestovat, ale je to slovíčkaření) roku 431 přímo v Efezu, na místě starodávného Artemidina kultu.  


Legenda o Ježíšovi vůbec dobře zapadla do archetypálního rámce. Když se dnes podíváte na tradiční vánoční Betlém, uvidíte cosi velmi podobného co by na stejném místě viděli už staří Egypťané - obraz boží rodiny. Jen to tehdy byla matka Eset, otec Usirev a syn Hor. (Nicméně tak daleko, jak tvrdí např. film Zeitgeist podobnost nezachází.)


Zamyslete se nad tím!


Podobně i v kojících madonkách lze najít odkaz na jiných kojících bohyň, protože kojení je přímo jeden z projevů jejich božství.



Patriarchální společnosti ale udělaly ještě něco. V podstatě rozpůlily ideál ženy. Muži totiž stále toužili po ženách vzdělaných, duchaplných a sebevědomých - po "živých bohyních", jenže je už nechtěli mít doma, protože jim nedokázali vládnout.

Vznikl tak ideál manželky - v podstatě domácí puťky, která by se měla držet domácích povinností a ideál duchaplné kurtizány - ženy s níž je možné se milovat i mluvit o náročných věcech, jíž je možné zbožňovat ale kterou k sobě nelze připoutat. Mám pocit, že tím nějak ztratili všichni.

První dojmy z 54. ročníku festivalu Brněnská 16.

Tento příspěvek je zároveň prvním příspěvkem nového blogu UnderFilmu.

Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.



Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".


Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.





Na jedné z dobrovolnic bylo už na první pohled vidět, čím se zabývá její přítel (ne nepíše pohádky pro Disneyho). Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání.


Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z Famu, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.

Nevím, jestli se slečna na obrázku na filmu vůbec nějak podílela, ale členové BFILMu jí nechali pózovat s cenou s tím, že je na pohled hezčí.

Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:


A této:



Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) o propagaci 16mm filmového formátu.

 

Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.

Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.


Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.


Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.

pondělí 14. října 2013

Komunisté prospívali náboženství víc něž římskokatolická církev

V médiích i mezi prostým lidem je velmi hluboce zažita naprosto nesmyslná myšlenka, že počty ateistů v České republice jsou důsledkem čtyřiceti let komunistické výchovy. Nepopírám, že na počet ateistů-apateistů (tj lidí, které prostě náboženství vůbec nezajímá a proto vůči němu nezaujímají jakýkoli postoj) čas reálného socialismu zapůsobit mohl, jenže pokud by tady v této době vládl nějaký klerikální režim, změnilo by se jen to, že by byli počítáni mezi věřící, což by jim bylo jedno úplně stejně.

Vyhlášení oficiálního náboženství je něco trochu jiného než průzkum reálného přesvědčení obyvatel a je přitom opravdu jedno zda komunisté vyhlašují zemi za zcela ateistickou, nebo katolíci za zcela věřící.

Kouzelnou ukázkou v tomto směru je Albánie, která byla roku 1967 prohlášena za první zcela ateistickou zemi na světě. Jenže při sčítání obyvatel po pádu Hodžova režimu se téměř okamžitě společnost rozvrstvila podle vyznání přibližně stejně jako je tomu dnes - přibližně 84% věřících, převážně islám, ateistů je přibližně asi 2,5%. Není možné, aby došlo k tak bleskové konverzi tolika lidí, je tedy nasnadě, že tito lidé prostě věřící byli už před pádem režimu.

U nás se stalo něco podobného - po roce 1989 počet věřících jakoby skokově vzrostl.  Podle sčítání tu bylo v roce 1991 na 4 miliony katolíků, asi půl milionu protestantů a dalších věřících a přibližně čtyři miliony ateistů (do této skupiny však byli počítáni i "neorganizovaní" věřící). Opět se dá usuzovat, že se prostě jen projevili skrytí věřící, jenže pak se stalo ještě něco jiného. V roce 2001 se ke katolicismu přihlásilo jen 2,7 milionu lidí a v roce 2011 už jen jeden milion. 

Zato začaly pokusy ve výzkumech štěpit ateisty na různé další skupinky (apateisty, agnostiky... vlastně hrozný nesmysl, protože nic rozštěpenějšího, než ateismus z principu neexistuje) a zároveň smazávat v médiích hranici mezi ateisty a věřícími bez příslušnosti ke konkrétní církvi. Tak se náhle můžeme dozvědět, že většina ateistů jsou vlastně "něcisté" (klasická halíkovina), nebo že ateistů je v ČR jen asi tisíc, podle toho, kolik lidí vyplnilo do kolonky vyznání: ateismus. Přitom ateisté předem deklarovali, že budou (správně) zaškrtávat kolonku "bez vyznání".

Vrcholem této ptákoviny pak byl pořad České televize Rub a líc víry, v němž jej moderátorka Iveta Toušlová  uvedla jako fakt hned v úvodu. Komické samozřejmě je, že by tak bylo v naší zemi méně ateistů, než kolik má jen FB stránka Ateisté ČR členů. Nicméně Iveta Toušlová vlastně jen zopakovala tvrzení církevních potentátů, kteří takto lžou na veřejnosti běžně.

Stejně jako hradní čaroděj Dominik Duka si asi neuvědomují, že dělají to samé jako kdysi Enver Hodža a že povrchovým nátěrem skutečnost nezmění. Jenom proto mohou pak v zahraničí prezentovat naši zemi třeba takto:

Přicházím ze země Vašich sousedů, o které se hovoří, že patří mezi nejateističtější země světa nebo Evropy. Rád bych však konstatoval, že téměř polovina obyvatel je pokřtěna a jedna třetina se dobrovolně při sčítání obyvatel hlásí ke křesťanství, z toho 93% k Římskokatolické církvi. Ateizmus vyznává 7-10% celkového počtu obyvatel, dle statistických výpočtů, při některých dílčích výzkumech může tento počet dosáhnout 15-18%.  
Dominik Duka - Náboženství v sekularizované společnosti

Vlastně bych si v duchu trochu přál, aby naši církevní potentáti oficiálně vyhlásili, že je u nás 82 až 93% věřících (tj asi tolik jako ve Rwandě), alespoň by bylo všem jasno. 

Všimněte si, že úbytek církví (u nás hlavně ŘKC) koreluje nejen s jejich skandály, ale i s jejich vzrůstající politickou a mediální angažovaností. Defraudace vydávané za restituční nároky a provázené veřejně přiznanými úplatky, církve jako představitelé morálních autorit neustály. Trapnost omlouvání tolerované pederastie kněží, angažování v Pro-Life pochodech a koketování s islámskými zákony doplňují křiklavé pitomosti typu mše za Českou televizi k níž jsou zneužívány večerníčkové postavičky.

Samozřejmě, korelace není závislost, ale tady by to chtělo už hodně velkou fantazii nebo pořádný kus ignorantství, abychom tu nějaký vztah neviděli.

Nelze se divit vůbec nikomu, že se k takové společnosti prostě už nechce hlásit a právě o tom (podle mě) vypovídá ten třímilionový odliv příznivců. Tohle neudělali komunisté. Ti už si dvacet let k pořádné moci ani nepřičichli. Tohle udělaly církve.

pátek 11. října 2013

Svobodným trhem k fabiánskému komunismu?

Na politické scéně dostáváme pravidelně na vybranou mezi "pravicí" slibující volný trh, ochranu individuality a vlastnictví na straně jedné a "levicí" nabízející demokracii a ochranu společnosti na straně druhé. Na obou programech, jež mají být v dokonalém protikladu ale cosi skřípe.

Dnešní "pravice" je v základu asociální a antisociální. Spolu s tržní ekonomikou se nám snaží podsunout atomizaci společnosti, "velké osobnosti" a "tradiční" hodnoty, které by nakonec vedly k návratu feudalismu, pokud by se jim podařilo je prosadit.

Levice zase spolu s ochranou základních jistot pašuje do společnosti odosobňující uniformitu a její kontrola zachází tak daleko, že vlastně vyváří nesvobodný svět ve jménu lidských práv. Oba směry by samozřejmě nakonec vedly k centralizaci moci končící plutokracií nebo vojenskou diktaturou. Jaký je to tedy nakonec výběr, když vlastně ani u jedné nechcete, aby své sliby a svůj program beze zbytku splnila? No, nic moc.

Copak neexistuje směr, který by se k tomu stavěl jinak? Copak si lidé nakonec nemohou užívat výsledky toho co vydělali a přitom dostatečně ochránit i ty méně schopné nebo méně šťastné před nouzí? Existuje, jenže jej žádná politická strana u nás nehájí.

V podstatě každý si může vytvořit svůj směr, pokud se mu podaří jej dostatečně vysvětlit tak, aby jej bylo možné hájit. Většinou ale na to potřebujete nějaké měřítko, nějakou základní ideu. Jedním z těchto směrů, kterým se nechával inspirovat už T. G. Masaryk, je utilitarismus.

Konkrétně z něj odvodil své postoje k pravici i levici. Komunistům vytýkal, že je pro ně lidová masa  všechno, ale člověk nic, zatímco naopak pravičákům připomínal že pokud má jednotlivec nějaké osobní hodnoty, není možné, aby skupina takových jednotlivců žádnou hodnotu neměla.

Výjimečnou postavou utilitaristické filosofie, k níž se tak odkazoval, byl jeden z jejích zakladatelů John Stuart Mill. Většina politiků alespoň předstírá, že jej zná a proto jej občas citují. Je totiž považován nejen za utilitaristu, ale také za "otce" politické ekonomie.

To co politici vydávající se za liberály už nijak rádi nepřipomínají jsou jeho filosofické a emancipační (feministické) aktivity. To že byl velkým příznivcem a propagátorem družstev už považují přímo za výstřelek. Zato upadají do extáze, kdykoli mohou citovat jeho výroky o svobodném trhu.

Proto také můžeme ve sborníku vydaným Centrem pro ekonomiku a politiku číst:

Millovým ideálem socializace výroby byl syndikalismus. Šlo o utopickou vizi, která se nemohla opřít o žádný reálný vzor fungování společnosti, výrobní družstva nehrála v té době žádnou významnější roli. A o jugoslávských podnikových samosprávách a jejich katastrofálních důsledcích pro výrobu nemohl mít pochopitelně John Stuart Mill ještě žádné tušení.

Je pravda, že John Stuart Mill byl představou svobodného trhu nadšen, ale pro sebe si ji nezbožštil. Nepovažoval jej za všelék, ale za užitečný nástroj distribuce materiálu a výrobků. Přesně podle utilitaristického principu viděl, že čím je trh svobodnější, tím snadněji se výrobky šíří po celé zemi a opravdu tak zanikají lokální nedostatky. Důvodem pro tohle nadšení byl ale jeho celoživotní utilitaristický postoj.

Proto byl z naprosto stejného důvodu také zastáncem družstevničení. Pravdou je, že asi zrovna jugoslávské podnikové samosprávy vůbec neznal, zato ale mohl znát Rochdale Society of Equitable Pioneers, což je pravděpodobně první úspěšné družstvo na světě.

Trailer na film o tomto družstvu:



Rychlá historie tohoto družstva:



Rochdale pioneers museum

ROCHDALER enewing Our Co-operative Heritage, Developing the Archive and Learning Experiences Outline Business Plan

Do kontextu Millových úvah tento detail dokonale zapadá. Není vůbec žádný důvod si myslet, že se nějakým způsobem mýlil. Volný trh i družstevničení byly prostě způsoby, kterými bylo možné snížit utrpení a zvýšit celkovou pohodu určitého počtu obyvatel. Navíc se zdá, že se skutečně vzájemně doplňují.

Jenže J. S. Mill udělal ještě něco horšího. Šel až za představu společnosti postavené na obchodu a předpověděl dobu, kdy obchod už nebude hrát tak podstatnou roli, tedy kdy dominantní úlohu ve společnosti ztratí. Dnešní pseudoliberálové nad touto vizí úplně pění a přiznejme si ani pohrobci Fabiánské společnosti - britští Labouristé - nedělají téhle myšlence právě dobré jméno, jenže...

Jenže myslitelé nikdy nepředvídají skutečnost tak, jak se nakonec vyvine. Myslitelé nejsou proroci. Mohou nastínit svou představu, ale cpát svět do formy, kterou vymezili bývá většinou dost nešťastný nápad. Teprve s odstupem času je možné porovnat, jak moc se představa od reality lišila.

Nakonec je možné, že se opravdu nějaké takové době blížíme. Na jednu stranu tu máme cornucopianskou singularitu, předvídanou Peterem Diamandisem a na druhou stranu myšlenky jako je nepodmíněný příjem.





Ať se vám líbí, nelíbí, nebo připadají úplně šílené, je skutečností, že už kdysi dávno skutečně zazněly (i když ne takto pojmenované) právě od zakladatelů Fabiánské společnosti, které k nim inspirovaly myšlenky Johna Stuarta Milla. Jde totiž vlastně o rozšíření myšlenky družstva na celý stát, nebo na ještě větší společnost.

V každém případě se ve společnosti cosi děje a je to něco opravdu zvláštního. Něco úplně mimo rámec pravo-levého vidění politiky.